Spisovatelka Eva Tvrdá: Při psaní Pandořiny skříňky mi začalo být jedno, kdy vyjde

Odhadovala jste, že ten zápas s Pandořinou skříňkou do konce roku 2014 vyhrajete, což se ale stalo až o rok později. V čem byl rukopis tak prokletý?

V určitém okamžiku mi začalo být jedno, kdy kniha vyjde, jen jsem chtěla, abych ji dokázala dopsat. Nevím, jestli byl rukopis prokletý, spíš bych řekla, že to byla práce nad mé síly, proto šlo vše tak pomalu.

Hlavní hrdinka knihy Agáta, vnučka Agnes Kocurové, kterou čtenáři znají už z vašeho románu Dědictví, žije v Praze. O kořeny na Hlučínsku se začne zajímat až po padesátce, no a je dost překvapena. Čím třeba?

Je konfrontována se světem Hlučínska, v němž se zpočátku nevyzná. Kompasem je jí to, že měla svého otce velmi ráda, kvůli němu se snaží pochopit věci, které se zdají být nepochopitelné. Hlučínské nářečí, katolická víra, mrtví na straně wehrmachtu, stíny druhé světové války, které jsou silné i po mnoha desítkách let, to jsou jevy, kterými je zaskočena.

Agáta najde fotku z otcova dětství, na níž pochoduje v krátkých kalhotách a bílých podkolenkách čili ve stejnokroji Hitlerjugend. Přitom ale ví, že se později dal ke komunistům. Na Hlučínsku běžná věc, o které se však mnoho nemluví. Proč vlastně?

Nevím, já jsem ten problém pro svoji literární postavu řešila hodně dlouho. Nakonec jsem nechala Agátu dospět k určitému postoji, který mi vyplynul z historie té literární rodiny. Zřejmě si každý musí podobné otázky jako Agáta klást sám za sebe a pečlivě dohledávat vlastní rodinná dramata, pak jsou zřejmě šance na nalezení odpovědí. Ale možná to vidím příliš literárně.

Loni jsem pro časopis TÝDEN sbíral na Hlučínsku dokumenty o znásilňování dívek a žen rudoarmějci v prvních týdnech a měsících po konci války, tedy na jaře a v létě 1945. Reflektuje kniha i tohle trauma Hlučínska, o kterém se podnes vůbec veřejně nemluví?

Ano, i o tomto se na několika místech knihy zmiňuji.

Váš kolega spisovatel, básník Milan Krupa z Hlučína, se teprve letos dozvěděl, že jeho babičku hromadně znásilnilo asi deset rudoarmějců a ta na následky způsobených zranění zemřela. Milanovi to řekl otec až 70 let po válce. Hrozný příběh, lze takový vůbec napřímo zahrnout do literatury, aniž by spisovatel neriskoval, že bude porůznu označován třeba za hanobitele památky osvoboditelů?

Domnívám se, že takové příběhy lze do literatury zahrnout. Autor vždy riskuje, že bude z něčeho osočen. Sama jsem často překvapena tím, co čtenář v mých řádcích dohledá, avšak já se obávám víc než osočení z něčeho spíše autorského kalkulu, ten vnímám jako nebezpečný – nemám ráda atraktivní mixy bez vnitřní logiky.

Spisovatel Petr Čichoň si dokonce za svůj Slezský román vysloužil obvinění, že napsal „náckovský román“, nicméně je to jen kniha o zkušenostech lidí z Hlučínska. Vím, že jste Čichoňovu knihu také četla, jak ji s odstupem hodnotíte?

Na svých knihách jsem si ověřila, že čtenář do knihy promítá sám sebe, čte knihu svýma očima, tedy velmi subjektivně. Pro běžného českého čtenáře je asi svět Slezského románu téměř nepřijatelný, přesto je v té knize něco, co patří do české kultury, je to součást česky psané literatury a je třeba to akceptovat, diskutovat o tom a nepopírat skutečnost. Pro mě je v této knize nesmírně vnímavě utkán svět Hlučínska, je tam pro mě něco důvěrné známého, něco, v čem jsem vyrostla, něco, co moc dobře znám. Velmi oceňuji autorovu práci s nářečím, já bych si na něco takového netroufla. Petr Čichoň je v tom velmi důvěryhodný. Slezský román není jednoduché čtení a věřím, že v mnoha lidech vyvolává zaujatost, to ale literatura má dělat. Jeho román končí slovy: „Něbuj se! Zme doma.“ Tomu velmi rozumím…

Moravskoslezská vědecká knihovna v Ostravě vás vybrala jako vůbec prvního spisovatele z regionu, jehož kniha byla převedena do zvukové podoby. Populární román Dědictví si nyní budou moci jako audioknihu poslechnout nevidomí a slabozrací v šedesáti knihovnách v Česku. Jaký z toho máte pocit?

Mám samozřejmě obrovskou radost, ale nejen za sebe, mám radost za všechny regionální autory, protože si nás Moravskoslezská vědecká knihovna všímá a to je velmi potěšitelný jev.

Kde vás v nejbližší době najdou vaši ctitelé při autorském čtení?

V nejbližší době 11. ledna v knihovně ve Štěpánkovicích a 14. ledna v Dolním Benešově na zámku.

Ohlásila jste, že další vaší knihou bude detektivní příběh, který se bude odehrávat v Ostravě. Nevěřím ale, že v příběhu nebudou zapleteni Prajzáci, vždyť velká část jich v Ostravě pracuje a leccos detektivního tam i často prožívají. Mám špatný odhad?

Blahopřeji! Trefa do černého! Jedna z hrdinek má kořeny na Hlučínsku, jako v Ostravě mnozí.

Naznačte, prosím, zápletku.

Měla by to být klasika, ale já nikdy nevím, jak se moje kniha vyvine. Zatím to vypadá na vraždu ženy z vyšších kruhů a na pátrání v prostředí, ve kterém žila, a také v prostředí, z něhož pocházela. Chtěla bych tam zapojit Ostravu, ale bude to Ostrava z trochu jiného úhlu, než jak je běžně vnímána.

A ještě sváteční dovětek. Jaké jsou Vánoce na Hlučínsku? Jiné než v Ostravě? A jiné než v západních Čechách, kde jste několik let učila?

Vánoce na Hlučínsku? Jsou tradiční, mám je moc ráda, rozhodně se mi nechce před nimi nikam utíkat, těším se. Vánočně nasvícené domy i ulice, stromeček, cukroví, dárky, koledy, vánoční koncert v místním kostele… A pokoj lidem dobré vůle. Snad to tak funguje i jinde.