Rakouský klavírista příjemně překvapil a filharmonie rozehrála velkou Ódu na radost

V první polovině zazněla hudba jednoho z nejsenzitivnějších romantiků, kterého hudební dějiny znají. Fryderyk Chopin a jeho Klavírní koncert č. 2 f moll, op. 21 zazněl v podání rakouského sólisty Ingolfa Wundera. Tento třicetiletý sympatický mladý muž svým pojetím Chopina doslova uchvátil. Jeho interpretace byla naplněna výrazem „myšlenek, dojmů a citů“, tedy zněla v intenci toho, jak vnímal Chopin hudbu. Technicky precizní Wunder neponechal nic náhodě: přesvědčil brilancí své hry. Koncert f moll však přesahuje nástrojovou virtuozitu sólového partu romantickou estetikou bouře a vzdoru. Navíc, podle slov samotného skladatele, byl koncert inspirován jeho milostnými city.

Klavírista Ingolf Wulder v Ostravě. (Foto: Ivan Korč)

Interpretační umění Ingolfa Wundera zmíněným charakteristikám skutečně dostálo: věřil jsem mu každý tón, který posvětil hedvábně jemnou dynamikou. Jeho prsty opalizovaly na klávesách jako první paprsky rozbřesku. Wunderův měkký, zastřený tón hladil v uších a jeho barevné modulace úhozu byly skutečně překrásné a maximálně uvolněné.

Dirigent koncertu Hermann Bäumer. (Foto: Ivan Korč)

„Od císaře až po cídiče bot žádný Vídeňák nestojí za nic“, prohlásil vzdorovitě v roce 1811 Beethoven. O Goethovi zase pohrdavě napsal, že mu dvorský vzduch lahodí víc, než se sluší na básníka. Abych nezapomněl, hudební recenzenty bral s velkým despektem a jejich články byly pro něj „jako komáří píchnutí“. Beethoven si byl vědom svého talentu a měl samozřejmě ve všech třech výrocích pravdu, protože hodnotit skladbu takové myšlenkové koncentrace a výrazové síly, jakou je Devátá symfonie d moll, op. 127, je skutečně nesmírně obtížné a skoro nemožné. Beethovenova Devátá symfonie způsobila generacím skladatelů, kteří přišli po něm, hodně žaludečních vředů. Geniálně se s jeho odkazem vypořádal Wagner, který Beethovenovu dokonalou motivicko-tematickou práci a výrazovou sílu přetavil do svých operních monumentů.

Dirigent Hermann Bäumer. (Foto: Ivan Korč)

Symfonie zazněla v interpretaci Janáčkovy filharmonie s dirigentem Bäumerem poutavě. Rakouský dirigent projevil v tektonické výstavbě cit pro detail a symfonie se pod jeho taktovkou rozezpívala v celém univerzu nástrojů orchestru, kterých si při jiných provedeních člověk pořádně ani nevšimne. Přitom neztratil smysl pro hlavní melodickou linii, kterou transparentně moduloval v kontrastních formálních blocích. Janáčkova filharmonie zahrála Devátou symfonii s přesvědčivostí v dynamické síle a výrazu, obzvlášť mile mne překvapilo Adagio molto e cantabile třetí věty, výrazovou vřelostí smyčců. Vrcholem byla finální věta. Provedení filharmoniků provázely konkrétní, zřetelné a přesvědčivé instrumentální výkony v celém orchestrálním spektru.

Koncert vyvrcholil Ódou na radost. (Foto: Ivan Korč)

V poslední větě se v Schillerově básni o sbratření všech lidí představili také čtyři sólisté a sbor. Výborně si vedli všichni, ač jejich dynamická vyváženost měla k dokonalosti daleko. Nádherným sopránem upoutala především Lucie Silkenová. Basista Zdeněk Plech je schopen zpívat i barytonové role a zaujal mne především srozumitelnou artikulací a lahodnou barvou svého hlasu. Tenor Jaroslava Březiny zazněl v souladu s výrazovou expresí partu přesvědčivě, stejně tak barevně konsonovala s ostatními sólisty Jana Hrochová – zde už jsem ovšem musel napínat uši, abych její pěkný alt mohl slyšet. Slovenský filharmonický sbor mne nadchnul výborně vyváženými hlasovými skupinami, srozumitelností a skutečně příkladnou výrazovou silou, která však nebyla na úkor dalších účinkujících. Beethovenova symfonie se rozezněla v celé své kráse a velikosti a provedení patřilo k těm vydařeným, však také posluchači ocenili umělce potleskem vestoje.

Beethovenova symfonie má trvalou platnost, která je ideově provázána s jeho myšlenkami o volnosti, rovnosti a bratrství všech lidí na této planetě. Musíme se spolu s tímto hudebním géniem ptát: jakého sbratření jsme vlastně my lidé schopni? Proč by se měly milióny lidí mít rády? Sáhněme si všichni na nos a přemýšlejme nad tóny Beethovenovy symfonie, jak velkých citů jsme vlastně schopni. Jestli proklamovaný cit není jen sebeláskou, falešnou pýchou a přízemností uvnitř nás.