Umění to dnes nemá v ulicích lehké, říká Jakub Ivánek, jenž zmapoval všechny ostravské sochy

Zařadil jste do nové databáze i kontroverzní plastiku koníka s uhelným vozíkem? Ta byla dočasně umístěna před Novou radnici, ovšem zdá se, že ta dočasnost je trvalá.

Ano, zařadil. Zatím zde setrvává, takže i ona do databáze patří. Pokud bude odstraněna, jednoduše to v hesle upravím. Ve své pružnosti je internetová databáze nenahraditelná.

Tuto sochu někteří trefně označují za kulturní smog. Jaký je váš názor na plastiku?

Můj názor je takový, že je to práce kovářů-středoškoláků, a v tomto kontextu není špatná. Problém je, že město dává takové středoškolské práce na čestná místa.

Kůň před radnicí stojí už dva roky. V pozadí socha Ikara. (Foto: Aleš Honus)

Šéf Galerie města Ostravy PLATO, a nejenom on, by prostor před Novou radnicí čistil i na jiném místě. Socha Ikara, která před magistrátem stojí, je svým způsobem ještě horší než ten naivní kovářský výtvor. Jak vnímáte Ikara vy?

Nerad bych, abychom se bavili jen o přehmatech města. Ale když se ptáte, Ikaros je prací uznávaného sochaře Františka Štorka. Jeho plastika z Mezinárodního sympozia prostorových forem 1967, které se město zbavilo již počátkem 70. let, se mi líbí více – a mimochodem, dnes se touto sochou pyšní v Hlučíně. Myslím si, že Ikaros samotný, ač je již z fáze jeho tvorby, která mi tolik blízká není, má své kvality. Jen by podle mě prostoru před Novou radnicí slušela více kompaktní, nerozechvělá plastika, která by se tolik „nebila“ s rytmem oken, které jí tvoří pozadí.

Takto bude vypadat mapa ostravských soch na webu ostravskesochy.cz

Pokud jsem to dobře pochopil, vaše databáze vznikla především proto, aby bylo jasné, kde jaká socha vůbec stojí. Hlavně některé plastiky z dob komunismu totiž nenápadně mizí. Co vás tedy vedlo k vytvoření databáze?

Primárním úkolem databáze je popularizovat umění, které tvoří inventář města, a to mezi širokou veřejností i radními a úředníky, kteří některá díla ani nepovažují za umění. Mnohdy nevědí, že za nimi stojí proslulí sochaři a malíři, že jde o díla nenahraditelné hodnoty, která si zaslouží opravu, ne demolici. Často narážím na to, že sochy nejsou zapsány v evidenci, na radnicích o nich nevědí, ačkoli stojí na pozemcích města. Leccos se v souvislosti s databází již dalo do chodu. Snad to dopadne skutečně tak, že se vztah veřejných činitelů k těmto objektům změní. Ale rád bych, aby ta změna proběhla i u obyčejných lidí. Je to až děsivé, když slyšíte, jak mnozí láteří, že sochy, lavičky, fontány jsou k ničemu. Jejich představa veřejného prostoru zeje děsivou prázdnotou.

Plastika V. Uruby, která zdobila OD Kotva, už bohužel neexistuje. (Foto: Archiv)

Sochy z období komunismu mají různou výtvarnou kvalitu. Dílo Miroslava Chlupáče u věžáku v centru Ostravy (za restaurací Jindřiška) je asi vyzdvihováno nejvíce. Ale to je až otázka posledních let, mezitím bylo ve veřejném prostoru i leccos zničeno. Jaké ztráty vás nejvíce mrzí?

Stačí, když se budeme bavit o posledních zhruba deseti letech. Pak zjistíme, že zmizela řada velmi zdařilých, často abstraktních děl, ke kterým si jejich majitelé či uživatelé nenašli vztah. Totem olomouckého profesora Zdeňka Kučery u MŠ Alberta Kučery v Hrabůvce, Zlatá brána Miloslava Hejného u MŠ Mitušova 4, která zaznamenala v roce 1969 úspěch na 2. pražském salónu v domě U Hybernů, nebo dekorativní reliéf Oheň na budově bývalé plynoslužebny na ul. Pavlovova v Zábřehu, který byl prací světově uznávaného Rudolfa Valenty, jenž letos zemřel v Berlíně. A monumentální reliéf na obchodní galerii Kotva v Zábřehu od Václava Uruby či jeho expresivní supraporty na panelovém domě v ul. Klegova v Hrabůvce… Vše to byla kvalitní díla z druhé poloviny 60. let, kdy zažilo české umění 20. století jeden ze svých vrcholů. Ze starších ztrát lituji zejména působivá díla Jiřího Babíčka – jeho reliéf Střelci na někdejším Tuzexu byl zdemolován v roce 1999, jeho Smrt na slezskoostravském hřbitově byla téhož roku místo opravy odevzdána zpět autorovi. To je až ostuda! Eduard Ovčáček je v poslední době všemožně vyzdvihován, ale valná část jeho realizací pro architekturu je ta tam. Samozřejmě nutno připomenout také tragické konce svobodného umění 60. let v období tzv. normalizace, kdy zanikla zcela zbytečně řada skvělých sympozijních děl z Komenského sadů – mezi nimi i prvotřídní Rodina připravená k odjezdu od Karla Nepraše.

Jiří Babíček: Smrt (Foto: Archiv J. Ivánka)

Byl jsem u toho, když se za sametové revoluce likvidoval Milicionář na hlavním náměstí a Lenin v Porubě. Tehdy jsem měl ze zničení těch skulptur radost, dnes mě mrzí, že někde v Ostravě nestojí jako jistý druh mementa. Jak vy nahlížíte na příběh těchto ikonických ostravských soch?

Myslím, že Lenina by lidé v 90. letech asi nestrpěli, takže to asi jinak nešlo. Navíc nebyl zničen, ale prodán soukromému sběrateli. Milicionář byl trnem v oku, protože nahradil barokní památky na náměstí. Dnes je, pokud vím, uskladněn. Umělecké dílo jako memento může fungovat, ale vždy bude terčem kritiky některých skupin. Například Václavíkova mozaika Vítání osvoboditele, která je ikonickým dílem Hrabůvky, je některými obyvateli nahlížena i dnes značně kriticky. Přitom si myslím, že obchodní dům Hlubina by bez ní existovat nemohl. Podobné je to s tzv. Komunisty naproti Úřadu městského obvodu Ostrava-jih. Po dlouhém čekání, až se dílo rozpadne, se snad nakonec bude přece jen opravovat.

Je to těžké, Milicionáře je mi líto, protože už neexistuje. Pak ale v centru Ostravy, v proluce nedaleko hotelu Imperial, narazím na Gajdovu sochu Památník revolučních bojů. A pokaždé, když jdu kolem, říkám si, že v Ostravě to demokracie zatím nemá vyhrané. Co bude s touhle sochou? Stojí přece na stavební parcele po zbořeném Německém domě…

Mně osobně ta socha nijak neděsí. Hornické stávky k historii Ostravy patří. Navíc je umělecky zdařilá. Hlavně bych byl nerad, kdyby se ten park na místě někdejšího Německého domu zrušil nějakou novostavbou, jak se v minulosti uvažovalo.

Památník revolučních bojů. (Foto: sca-art.cz)

Spousta Ostraváků bude vaší databází zřejmě nadšena. Dozvědí se třeba, koho přesně představují Myszakovy sochy na atice Domu kultury města Ostravy?

Ano, mám to tam. I když tohle je asi jedna z těch známějších věcí. Jen připomenu, že autorem soch je vlastně Vlastimil Večeřa, kterému však z důvodu nedostatku času Myszak vypomohl zhotovením poloviny soch, do nichž vložil svůj osobitý styl. (Poznámka redakce: J. Myszak je podepsán pod Matkou s dítětem, Zlepšovatelem a Laborantkou. V. Večeřa pod Sochařem, Houslistkou a Sportovcem).

Jaké další skulptury z dob socialismu považujete za mimořádně zajímavé? A jaké za problematické?

To by byly seznamy, které by asi neznalého čtenáře nudily. A hlavně s těmi problematickými je to těžké vyjádřit. Jsem si vědom, že je tady spousta průměrných věcí a pak dokonce několik ne příliš povedených. Ale jako historik vnímám vše coby důležitý pozůstatek minulosti a tehdejší kultury. Z baroka se nám tady taky nezachovaly bůhvíjaké skvosty, ale vážíme si jich, protože nás od jejich vzniku dělí přes dvě století a dokazují, jak to umění tehdy vypadalo a co od něj naši předkové očekávali. Teď to možná zní divně, ale třeba za 100 let budeme podobně nakládat s tou „Rybanou“ od Ivanského, která se usadila na výjezdu garáží z Prioru.

Podílel jste se na záchraně Směrníku, který dnes stojí před novým sídlem památkářů kousek od Městské nemocnice Ostrava. Věřil jste od počátku téhle kauzy v dobrý konec?

Doufal jsem. A vyšlo to. Ten „boj o Směrník“ byl tvrdou lekcí pro začátek. Na tehdejší pocity ze všeho kolem nerad vzpomínám, ale „finis coronat opus“.

Jan Nepomucký (1712).

Jaká socha v databázi je nejstarší? Počítám, že to bude nějaký barokní Jan Nepomucký.

Nejstarší je mariánský sloup na náměstí, který vznikl již v roce 1702. Z Nepomuckých pak ten moravskoostravský, zhotovený snad roku 1712. Původně stával u řeky zhruba v místech dnešního mostu Miloše Sýkory. Dnes je za kostelem sv. Václava, kde tvoří spolu s pozůstatkem hradební zdi a novou budovou takzvané Městské brány alespoň pro mě okouzlující zátiší.

Lenka Klodová: Objetí (2006)

Jak se díváte na plastiky, které byly v Ostravě na veřejných prostranstvích umístěny po roce 1989? Dle mého vznikly zajímavé sochy, ovšem i spousta balastu, třeba v Mariánských Horách hned u tramvajové stanice Mariánské náměstí.

V současných poměrech to bohužel nemá umění v ulicích lehké. Zejména to nemají jednoduché jejich autoři, po kterých to umění do ulic většinou nikdo nechce. Radnice využívají rozličných darů, sympozijních plastik, se kterými se neví, co dále. Umělecké komise se za normalizace poněkud zdiskreditovaly, ale dnes bychom soutěže na umění hodnocené odborníky potřebovali jako sůl. Třeba se i naše země inspiruje příkladem slovenských sousedů, kteří opět zavádějí povinné 1 procento na umění v rámci veřejných staveb. Rovněž na západě takové vyhlášky platí, tak nevím, proč by nemohly fungovat u nás.

Proč město tak ochotně veřejně vystaví cokoliv, co od někoho dostane. Neměla by o tom rozhodovat odborná komise?

Samozřejmě že měla. Problém je zřejmě, že tyhle věci nejsou pro naše zastupitele prioritou.

Měla by pro Masarykovo náměstí vzniknout Masarykova socha? Soutěž už přece proběhla.

Z podstaty jeho názvu měla, neboť ta kopie Mařatkovy busty před muzeem je slabou náhražkou tohoto restu. Musí se ale myslet na již existující koncept náměstí a sochy, které tam již stojí. Vhodné by dle mého bylo nějaké invenční, netradiční řešení. Jen už prosím ne klasický pomník. Tohle totiž, jak se ukazuje na mnoha případech z poslední doby, neumíme.

Když to vezmete napříč dějinami, kdy se sochám dařilo v Ostravě nejlépe? A proč?

Záleží na tom, jakému typu soch. Například na přelomu 19. a 20. století, ať už v případě historismu či secese, byly oblíbené štukové reliéfní prvky fasád. Za první republiky kvetla architektonická plastika, která je trochu problémová z hlediska vnímatele, často ji vidíme vysoko na budovách. Klasické volné plastice se dařilo nejlépe jednoznačně v 60. letech minulého století. Někdy jsem sám překvapen, jak neotřelé, inovativní a formálně odvážné věci tehdy vznikaly.