Premiéra opery Roberto Devereux v Ostravě: Pulzující drama v brilantním ztvárnění

Opera psaná v belcantovém stylu vznikla v roce 1837 na libreto Salvadore Cammarana a je závěrečným dílem Donizettiho trilogie, která se věnuje historickým reáliím ze života anglických královen Anny Boleynové, Marie Stuartovny a Alžběty I. Zanechme však biografických reálií a přenesme se v duchu zpátky na místo, které oživilo lyrickou tragédii o první ženě Anglie.

Prostor jako prostředek k vyjádření hloubky. Prostor jako průvan do prostorné minulosti, namanul by se verš při pohledu na vizualizaci scénografa Michala Syrového. Vše ustoupilo majestátní velikosti, kterou představuje postava královny Alžběty I. (Jana Šrejma Kačírková). Sinavou scénu krášlí jen suché vazby šedých květin s ostentativně červenými květy. Její majestát je také zvýrazněn portrétem, který visí ve středu jeviště téměř celou inscenaci. Co se děje vně, je zrcadlem toho, co se odehrává v nitru nás. Prostorná scéna bez kulis a rekvizit také vytváří paralelu k samotě, která královnu bez ohledu na její výsostné postavení svírá, mučí a trýzní. K tomu si přidejme její pochyby o věrnosti Roberta Devereux (Philippe Do), který je vírem událostí vystaven tomu nejdrsnějšímu trestu – katově sekeře. Nic nechybí, nic nepřebývá. Dokonale vytvořené podhoubí pro rozehrání skutečného dramatu.

Operní předehra začíná úsečným akordem v tónině D dur, který je dominantou k následující pozvolné melodii v G dur. Další krásné modulace na sebe nenechávají čekat a přichází lyrická melodie v B dur ve flétnách, posléze ve smyčcových nástrojích. Předehra k opeře má barvitou instrumentaci, která klade v sólových vstupech dechových nástrojů velké nároky na preciznost přednesu. Ne všechny tóny zazněly, jak se patří, ale hru orchestru – až na drobné zaváhání v předehře a nepřesnou hornu v počátku třetího dějství – provázela jistota, lehkost a graciózní instrumentální výkony. Je nutné ocenit znamenité hudební nastudování nizozemského rodáka Sandera Teepena, jež se neslo v souladu s intencí dramatu a bylo sólistům skutečně oporou. Teepen se také v premiéře představil jako pozorný a vnímavý dirigent.

V úvodu prvního dějství se představil ženský sbor (sbormistr Jurij Galatenko), který sleduje utrpení vévodkyně z Nottinghamu (Michaela Kapustová). Kapustová se do role hodí, její mezzosoprán byl lahodný, ač herecky na ostatní hlavní protagonisty trochu ztrácela. Jana Šrejma Kačírková v roli královny Alžběty od prvního tónu kralovala a panovala srozumitelným dynamicky flexibilním a technicky perfektním sopránem. Excelentní byla její herecká kreace, Kačírková je dramatický talent, jež na současné operní scéně prostě nemá srovnání. Sopranistka ztvárnila královniny pochyby o citu Roberta Devereuxe bravurně – od ztráty soudnosti, spalujícího hněvu, až k závěrečné letargii a rezignaci – po té, co se dozví o vraždě Devereuxe jeho zaslepeným přítelem vévodou z Nottinghamu (Martin Bárta). Báječný soprán Kačírkové se rozezněl s jistotou v témbrových modulacích, čitelných koloraturách legát a nejvyšších tónů či vyostřených afektovaných výkřicích, bez ohledu na nesmírnou náročnost partu.

Jana Šrejma Kačírková v roli Alžběty I. (Foto: M. Popelář)

Roberto Devereux v podání Philippa Do byl životnou, uvěřitelnou postavou. Jeho přednes neprovázely žádné zřejmé nedostatky, vietnamský tenorista podal profesionální výkon, avšak bez potřebné dramatické gradace. Hlasovou dispozici Do na tuto roli bezpochyby má, ale jakoby mu toho večera malinko chybělo kouzlo osobnosti a větší průraznost. Výkon Kačírkové byl natolik oslnivý, že zastínil vše ostatní. Vše ostatní až na jednoho. Vévodu z Nottinghamu v ztvárnění Martina Bárty lze ocenit stejnou charakteristikou jako v případě Kačírkové. Bárta od prvního tónu přesvědčil nádhernou sytostí svého barytonu a skvělou hlasovou technikou. Herecky pak Bárta vytvořil skutečný koncert v sekvenci, kdy uvěří nevěře své manželky a překvapí ji doma s dopisem. Bártovo šílené běsnění „já chci krev!“ zastavovalo krev v žilách, jeho kreace byla vynikající a sugestivní. K plastickému, témbrově mnohotvárnému barytonu Martina Bárty lze na českých scénách jen stěží nalézt srovnání.

Režisér Gábor vytvořil působivé drama s minimem doprovodných prostředků. Slušivé kostýmy Aleny Schäferové dokonale korespondovaly s dějem a scénou. Rafinovaná volba šedé, až „plesnivé“ barvy důmyslně upozornila na falešné pozlátko královského majestátu, vražda Devereuxe vévodou z Nottinghamu byla působivě vizualizována pomocí krvavě rudé vlečky, kterou za sebou královna Alžběta symbolicky vláčí. Za mírně rušivý prvek lze označit zrcadlo situované do centra jeviště, které v posledním dějství nebylo důsledně dramaturgicky využito a odrážel se v něm „jen“ dirigent Teepen. Ve vedlejších rolích se neztratili ani další pěvečtí aktéři, v čele s osvědčeným Martinem Gurbaľem, Ondřejem Koplíkem, Tomaszem Suchankem a Romanem Vlkovičem. Děj pozoruhodně ozvláštnila postava Stínu (Kristýna Slezáková). Byl to právě tento přízrak, který připevnil na ramena královny obviňující memento.

Nastudování Roberta Devereux v Ostravě se jeví jako skutečně mimořádné. Vznikla inscenace pozoruhodně dramaticky sevřená, pěvecky impozantní a režijně přesvědčivá. Celému nastudování vévodil obrovský dramatický talent Jany Šrejmy Kačírkové a sugestivního Bárty. Hudební nastudování Sandera Teepena bylo naprosto spolehlivé. Roberto Devereux lze oprávněně považovat za ostravskou operní událost tohoto roku.