Ostravští Židé na Mauriciu a kostra v Puchmajerově ulici aneb Sborník plný námětů na román

Nejpoutavějším příspěvkem v archivním sborníku Ostrava 29 je studie Mečislava Boráka s názvem Deportace Židů na Mauricius (1940-1945). Již více než čtvrtstoletí dává Borák jména zapomenutým obětem totalit a objevil třeba seznam umučených ostravských německých civilistů, jež krátce po skončení II. světové války sadisticky popravovali čeští takyrevolucionáři v lágru Hanke. Borák dal jména i mnoha obětem stalinského režimu, třeba vojákům z Těšínska, kteří skončili v hromadných hrobech v Katyni.

Ve sborníku pak líčí trnitou cestu Židů, kteří před nacisty utíkali z Ostravska do Palestiny, skončili však na adrese „Mauritius P.O.B. 1000.“ Tedy 900 kilometrů východně od Madagaskaru. Britská mandátní správa Palestiny totiž v roce 1940 nepřijala židovské běžence hned z několika lodí, přičemž na palubě parníku Atlantic tehdy seděla i početná československá skupina. Ta na Mauriciu skončila v opevněném lágru a Borák zjistil jména těch, kteří před deportací žili právě v Ostravě. Třeba aranžér Vítězslav Kürschner nebo Vilém Schlesinger, zubní technik ze Zborovské ulice.

Už jen cesta na Mauricius, kterou navíc tragicky poznamenal výbuch na lodi Patria s nejméně 220 oběťmi, je námět na velký ostravský román se „světovým“ přesahem. Drama by pokračovalo milostným příběhem z lágru na Mauriciu (v táboře skutečně došlo k několika svatbám) a skončilo třeba epilogem na opuštěném židovském hřbitově pro internované, který se na ostrově podnes uchoval.

A do příběhu by mohla proniknout i válečná korespondence ostravských židovských sourozenců Ettingerových, kterou ve sborníku přetiskuje a komentuje historička Šárka Glombíčková. „Jsme ve Wieliczce, kde čekáme na registraci a další odtransportování. Můžeš si představit, v jaké duševní depresi se nalézáme, nejsme již opravdu k ničemu schopni,“ píše Eliška Ettingerová 25. srpna 1942 své ostravské přítelkyni Marii Gašové. V říjnu téhož roku již nežila, stejně jako její dvojče Edita. Bylo jim čtyřiadvacet let.

Ten velký a zatím nenapsaný ostravský román může s gustem využít i studii Jakuba Gryžboně o dávném živnostenském podnikání v automobilové dopravě. Tak třeba v domě naproti kinu Vesmír (Tyršova 26) sídlila firma V. Arm a spol, v níž se prý dala koupit či objednat každičká součástka potřebná k opravě automobilů. Také tuhle židovskou rodinu čekala hned po okupaci Ostravy německou armádou katastrofa, v románu by však spíše mohla symbolizovat úspěšnou předválečnou firmu, který vsadila na automobily. Na civilizaci a techniku, jenže válka vzápětí přinesla středověké vraždění.

Gestapo hned v roce 1939 vyslýchalo i Eduarda Šebelu, ústředního ředitele Vítkovických kamenouhelných dolů. Význačného mecenáše, jenž podporoval ostravské divadlo a do Kunčic pod Ondřejníkem nechal převézt dřevěný kostel z Podkarpatské Rusi. Nebyl to Žid, takže válku přežil. Román by ale mohl využít skutečnost, že Šebelova vila podnes stojí v centru Ostravy v Blahoslavově ulici a má prazvláštní historii z dob komunismu. Prostě tajemná vilka, ta se hodí do každé knihy.

A když tajemno, tak musí dojít i na kostru. V tomto případě na tragický osud Mariany Máchové, dcery ostravského velkoměšťana, jež zemřela v roce 1837 v pouhých dvaceti letech a její kosterní ostatky byly v roce 2007 vyzvednuty při průzkumu někdejšího hřbitova u kaple sv. Lukáše (dnes část Puchmajerovy ulice) v samém centru Ostravy. Ve sborníku nad kostrou bádají Zbyněk a Irena Moravcovi, Jaroslava Novotná a Michal Živný: archeologové, archivářka a antropolog.

Kdo ale napíše román, který využije všechny ty výše citované a úžasné podklady, to je zatím ve hvězdách…