Chvilka poezie: Vladimír J. Horák píše mučivé verše o smrti, ale věří v modré nebe

Básník Vladimír Jaromír Horák (ročník 1960) to z přerovského undergroundu osmdesátých let vzal přes Německo do Ostravy, kde zakotvil coby pedagog na Ostravské univerzitě, na níž působil až do loňského roku. Etnolog, sociolog a kulturní antropolog je ale především básníkem, byť pokouší i múzy výtvarné. A poezii bere smrtelně vážně, což není u každého poety pravidlo.

Horák svoji nejnovější tvorbu představuje v kontextu s dobou i svým osobním životem. „Vše je psáno v osobně i společensky bouřlivém čase plném piruet i kotrmelců na kluzké zešikmené ploše současné reality, kde je jen pomálu možností něčeho pevného se zachytit. Ty pevné body tam ale přesto jsou, a když je svíráš mezi prsty, nesmíš je pustit, musíš je udržet za každou cenu, a musíš zkusit se dostat výš, alespoň málo, malinko… Nahoře přece svítí slunce a na modré obloze létají ptáci, tak proč se dívat do rozježděných kaluží někde hluboko pod námi,“ přemítá. Přejeme proto Vladimíru J. Horákovi více „pevných bodů“ než „kotrmelců“. Drž se, Vláďo!

VLADIMÍR JAROMÍR HORÁK
NĚKDE BLÍZKO ZADUNĚLA RÁNA

KDESI NA HANÉ

Boží muka
uprostřed obilného lánu
a jinak nic
jen modrá obloha hluboko nad ní
tak proklatě modrá…
Vlnící se lán obilí
a v něm… bílá boží muka
bílá jak čerstvý sníh
v místě
kde kdysi vedla
stará císařská cesta
kdesi na Hané
kdesi mezi Olomoucí a Přerovem…

*

ČTRNÁCTILETÁ

Toho večera byla sama
slyšet bylo jen naříkání Meluzíny v komíně
občas se vítr opřel do uvolněné okenní tabulky.
Seděla v kuchyni u stolu
před velkou bílou mísou na květovaném ubrusu
ostrým nožem krájela jablka
otec je má přece tak rád
slyšela, jak tiše klaply dveře
v zádech ji lehce zamrazilo…
… vešel otec…
díval se do země…
… Jaruško
já se jdu s tebou rozloučit
pronesl téměř neslyšně.
Ještě chvíli tam stál
neříkal nic
a pak se otočil a odešel.
Po několika vteřinách
uslyšela ránu z pušky…
… prudce vstala a chtěla za ním běžet …
… zavrávorala a upadla na zem vedle stolu.
Probudila se až za dva dny…
… to už hrobníci
kopali pro otce vlhký hluboký hrob.

*

MUGLINOVSKÁ

Na zastávce nedaleko Přívozu
s květovanou taškou přes rameno
a s černým copem ke kolenům,
tak jako had,
který se právě zakousl do jablka
ze zakázaného stromu…

bůh se rozzlobil…
… archanděl Michael sahá po meči…

… když tu najednou zazvonila tramvaj

*

KOLOTOČ S HOUPACÍM KONĚM

Proti běhu hodinových ručiček
točí se a točí…
kolotoč s houpacím koněm
a s klaunem
který se vůbec nesměje…
… barvy se mísí se světly
chceš ho zastavit,
chceš nasednout,
vztahuješ ruce a svíráš je v pěsti,
ale zastavit ho nejde, pořád se točí
dál a dál…
… klaun si utírá čelo do kapesníku.

*

MATKO

Krájíš skývu chleba
vonícího domovem
a pokládáš ji vedle mísy
plné červených jablek
oheň v kamnech lehce praská
kuchyň voní medem a květinami
odkládám školní brašnu
někam do rohu chodby
a utíkám za tebou
abych tě objal
vidím tvůj úsměv
pokládáš na stůl své ustarané ruce…

*

NOTOVÝ PART

Vlaštovky cvrlikají na elektrických drátech
jak černé body v zašlém notovém partu
vidíš je z okna
když si utíráš čelo
zaprášené uplynulým dnem…
… vidíš je z okna
jak nepokojně mávají křídly
a pohybují hlavami…
… slyšíš jejich cvrlikání
a přemýšlíš o tom
že se chystají odletět…
… odletět před zimou
někam za teplem

*

ODCHÁZENÍ

Někde blízko zaduněla rána
a potom ještě jedna
a zase další…
hraješ kostky s tou, kterou máš nejradši
je u tebe jen na chvíli
jen na pár hodin
chceš zastavit čas
ale nejde to

*

PERPETUA PIRUS

(Petru Hruškovi)

Je to osud, smůla nebo předurčení.
Kdesi mezi Ostravou a Prahou
neustále projíždí sbírka básní
ležící ve vlakovém kupé
ztracená kdesi pod sedadlem.
Nikdo jí nenajde.
A ona tak pořád bude jezdit
i když vlaky už nebudou existovat
a nebudou existovat ani lidé ani Země.
Jen volně ve vesmírném prostoru
se bude pohybovat Petrova sbírka
kdesi mezi hvězdami a meteority
pokryta šedavým kosmickým prachem…

*

Středeční Paseka s Vladimírem Jaromírem Horákem začíná 9. prosince 2015 ve 20 hodin v klubu Les ve Střelniční ulici.