Surůvka je nejlepší umělec nad 35 let. A to už měl pocit, že se nad ním zavírá voda

Konkurence nominovaných finalistů byla opravdu silná, jmenujme alespoň Zbyňka Baladrána a Milenu Dopitovou nebo Jaromíra Novotného, jenž má zrovna výstavu v ostravské galerii PLATO. Jak se tvořila tahle užší nominace?  

Finalisté vyplynou z hlasování asi 500 oslovených umělců nebo teoretiků umění z celé České republiky, kterým musí být méně než 35 let. A každý z nich nominuje dvě jména nad 35 let, přičemž ze součtu těchto hlasů vznikne skupina finalistů. Mnohem užší pětičlenná porota pak objede ateliéry všech finalistů a rozhodne o vítězi.

Víte, že členem té poroty byla i čerstvá držitelka Ceny Jindřicha Chalupeckého Barbora Kleinhamplová? Tedy mladá laureátka ceny, jež se naopak dává umělcům do 35 let. 

Musím se podívat na fotky, kdo z té návštěvy u mě v ateliéru to vlastně byl (smích). Nestačil jsem to zaznamenat, na Ostravu měla porota je pár hodin a hned se vracela do Prahy.

Cena se předávala už podeváté a dostaly ji samé výrazné osobnosti, namátkou Jiří Kovanda, Adriena Šimotová, Václav Stratil, Dalibor Chatrný nebo Vladimír Kokolia. Podle mého je to krásné gesto, když mladí umělci myslí na své starší kolegy a nesnaží se jim při tom klání konkurovat. V literatuře nebo v muzice o podobném ocenění nevím.

No, jo, už dost stárnu. Ale hranice nad pětatřicet let, to zase není tak moc. To jsem pořád v dobré společnosti.

Věděl jste už před vlastním předáním ceny, že jste vítězem?

Ne, vůbec. Cena se předávala v Olomouci v rámci Přehlídky animovaného filmu 2015, vyrazil jsem z Ostravy jen hodinu předem a samozřejmě dojel asi patnáct dvacet minut po začátku. Zrovna už se něco vyhlašovalo, jdu dovnitř a chci se nenápadně ztratit v hledišti, al to už mě vítal potlesk. A že prý jsem vítěz.

Byl jste překvapen?

Byl. A to jsem předtím v Ostravě uvažoval, že bych do Olomouce snad ani nemusel, že je to zbytečná cesta. Olomouc ale od Ostravy není tak daleko, tak jsem se odhodlal, ale kdyby se měli finalisté sejít v Praze, nevím, nevím…

Jiří Surůvka (vpravo) při přebírání Ceny od Vladimíra Havlíka. (Foto: © Zdeněk Sodoma)

Kolik máte doma podobných cen? Teď ani nevím, zda jste dostal Cenu Jindřicha Chalupeckého.

Chalupeckého nemám. Když mě chtěli nominovat, právě jsem oslavil šestatřicáté narozeniny, takže bylo pozdě. Vlastně mám doma jedinou výtvarnou cenu, v roce 1997 jsem dostal Zvláštní cenu poroty I. zlínského salonu mladých.

Ještě vám může dát metál prezident Miloš Zeman. A pak je tady státní cena, kterou uděluje ministr kultury. Třeba loni ji dostal Stanislav Kolíbal.

Od Zemana by to byl polibek smrti, od něho bych medaili nechtěl. A státní ceny se dávají zasloužilým kmetům, vždyť Kolíbalovi už je devadesát let. A ceny se dočkal, protože včas utekl z Ostravy do Prahy, hned po gymnáziu. Tady v tom ostravském smogu se totiž žádní umělci devadesátky nedožívají. Pár zasloužilých umělců jsme tu měli jen za komunistů, ale ti byli oceněni kvůli stranické angažovanosti, myslím třeba malíře Oto Holase. A herec Miroslav Holub byl dokonce i národním umělcem. Oba komunisti jak polena.

Z takového titulu ale asi stejně neměli velké potěšení. A vy máte z nynější ceny pro nejlepšího umělce nad 35 let radost?

Mám, v posledních letech jsem totiž propadal stále intenzivnějšímu pocitu, že kdokoliv z umělců zůstane v Ostravě příliš dlouho, tak se nad ním zavře voda. A pro centrum je mrtvý. Teď se ale ukázalo, že tak zlé to není, že se i mladí výtvarní teoretici zajímají, co se děje tady na východě. Možná také proto, že Ostrava je pro ně atraktivní exotika.

Ostrava za Kyjevem, říkávám někdy. Kromě symbolické sošky je cena spojena i s něčím dalším?

Je to neobvyklé – oceněný umělec může vyslovit nějaké přání, které mu bude splněno. Václav Stratil si třeba přál kytarové kombo, tak mu ho koupili.

To je jako z pohádky o zlaté rybce. Co jste si přál vy?

No, já jsem říkal, že už jsem dlouho nebyl ani nevystavoval v Praze, tak ať mi tam někde výstavu uspořádají. Prý to nebude žádný problém, tak konečně zase trochu pohnu prdelí.