Juchaj, juchaj, hop, hop, hop… Vítejte v Nohavicově kabaretu Doklobuka

Před námi se odvíjí čtvrteční večer v klubu Heligonka, což je jinak Nohavicův obývák. To on s nadšením prohlašuje, protože v něm nabízí podobný komfort srovnatelný s útulností domova.

Čtvrteční zkouška pořadu na lidovou notu Doklobuka, která byla jen pro zvané, nabízí všechno možné – od přímého kontaktu s divákem přes pódiovou show, písně, recitace, mluvené slovo, polohrané scénky až po kolektivní skládání písně. Ale pozor, melodie už je daná, principál drží pěvně opratě, i když sem tam něco ještě zkouší a přemýšlí, jestli má přidat nebo spíše ubrat. Nástroje se střídají, od flétny až po heligonku, která hraje duet s akordeonem nepostradatelného polského hosta Roberta Kuśmierského, který je zde stálým inventářem.

„Bílé kapky, černé vlasy, Nohavica příchod hlásí, juchaj, juchaj hop, hop, hop..“ zní úvodní odrhovačka. Jen pár minut před ní všichni hledí na prázdné pódium a napjatě čekají, až se zaplní. Ale kdepak, mistr přichází zadem, přes zaplněné stolky se prodírá z druhé strany. Z jeho úst zní GPS  „Jejda, my jsme zabloudili, tady už jsme byli… na Bruntál, Karlova Studánka, teď jsme v prdeli…“.

Tento úvod může připomenut slavný Hašlerův nástup, kdy konferenciér na začátku představení hlásí, že Hašler se bohužel nedostaví. Je totiž právě na druhém konci republiky, kde se zdržel, ale dělá všechno pro to, aby se přepravil na místo aktuálního děje. Na důkaz se otevře zadní opona a na plátně je vidět film, kde Hašler krkolomně utíká, balancuje na jedoucím vlaku a střídá různé další dopravní prostředky. Ve finále se pak spouští jako Tarzan po laně a šup, už je tady osobně. Kabaret může začít!

Dnešní době schází chuť do dobrodružství, zato máme všichni mobily. Ostravští herci je milují, to lze slyšet v úvodu každého profesionálního představení. Jarek si z nich naopak dělá legraci. Všem, kterým je líto, že vypnuli mobily, věnuje píseň v rytmu neodolatelného tanga se slovy „Miláčku, tak už mi to zvedni“.

Jarek si svou myšlenku na ležérní show s odrhovačkami pro „neintelektuální“ publikum hýčká a pozorný divák si může všimnout, že některé pasáže či čísla, zaznívající ten večer, už někde zaslechl. Patří k němu a on je piluje, aby jim dodal to nejlepší místo ve sledu skečů. Už pro ně vymyslel i název.  „Kabaret, o kterém už víme, jak se bude jmenovat! Kabaret BO! To už si přeložme, jak umíme.  Je to velmi variabilní: Bavíme Ostravu, Blbá Ostrava! Jak kdo umí, nebo uzná za vhodné.“

Skeče mají svůj groteskní říz. Je tady třeba píseň milostná, hokejová. „To je, přátelé, kumšt,“ utahuje si Jarek z nažhaveného obecenstva a sype verše: „Už v tom často bruslím, smutný jsem jak muslim. Natahuju ruku, po tvém černém puku. Chci slyšet góóól!!!“

Ještě více přitvrdí v bravurním fonetickém přepisu italské melodie hrané v duetu s Robertem. „Tamamale kozy, čau amóre. Šukalamamuty,“ atd.

Pak jede třeba od valčíku až po swing, zarapuje a provětrá heligonku od dědy Františka ze 30. let v písničce Od Přivoza.

Ale není to jen o Nohavicovi, kabaret má svého „nahrávače“. Je jím blbý účetní Franta Šiška. Čte své nonsensové verše typu „Krejčí z města Osaka poprali se o saka“, a pak se z něj vyklube skvělý zpěvák hrající na klavír – Jirka Krhut. Jarek mu přenechává třeba čtení satirické povídky z parlamentu, kde začínají všechna slova na písmeno P.

Nohavica sám se pak blýskne s jiným stylem,  když spustí veršované monodrama pro čtyři osoby a jeden hlas pod názvem Zubři (s kratkým „i“), odehrávající se během jízdy v motoráku Valmez – Zubří. (Veršované, to znamená, že se to bude rýmovat, upozorňuje jen tak naoko.)

Kabaretní Nohavica se hledá, má své rezervy, ale umí dát prostor i svým spoluhráčům. Člověk se pobaví, nezávažně zarelaxuje a pak najednou slyší třeba krutou pravdu, kterou už vnímá lehčeji a stravitelněji, jako třeba, když se zpívá: „Ostravica spadne za chvilu“ a „Ostravá, to není Nairobi.“