Galerie PLATO odejde z Gongu a její šéf říká: Chvíli můžeme fungovat i nomádsky

Galerie města Ostravy PLATO se má podle schváleného záměru města stěhovat do jiných prostor, údajně do opuštěné prodejny Bauhausu a posléze do rekonstruovaných jatek poblíž Stodolní ulice, nebo na náměstí k Baťovi či do Vítkovic do nefunkčního kina a je tu teoreticky i možnost výstavby nové městské galerie. Kde to podle vás bude nejlepší?

Možností je několik. Ostatně jste je skoro všechny vyjmenoval. V té radikálnější podobě nepotřebuje projekt platformy ani stálý prostor, snad jen kancelář. Současné umění má různé podoby a možnosti, takže nějaký čas lze fungovat nomádsky, stěhovat se z místa na místo, vytvářet projekty a výstavy ad hoc. Výstava jako klasický formát prezentace umění je ostatně průběžně podrobována revizím a kritice, takže bychom v Ostravě byli hodně aktuální – a troufnu si říci, že i z hlediska sociálního zásahu velmi efektivní. Nicméně jako realista spíš cítím vůli města spojit založení příspěvkové organizace pro současné umění s řešením nějakého zjevného deficitu centra města. Preferuji proto náš postupný přesun do bývalých jatek, i s vědomím nákladů s tím spojených. To je už výsostně politické rozhodnutí – pokud k němu dojde, tak si Ostrava může gratulovat k bezprecedentnímu kroku, jaký tady zatím žádné město za posledních pětadvacet let neudělalo.

V záměru se uvádí, že koupě a rekonstrukce Bauhausu a jatek přijde asi na 300 milionů. Bude skvělé, když jatka město konečně zachrání, zároveň mi je líto, že PLATO opustí Dolní oblast, vám nikoliv? Gong je skvostný, architekt Pleskot dává oblasti nového ducha, ale bez galerií nebo bez vědecké knihovny se celá oblast změní v lunapark, kam už uměnímilovný Ostravák nezavítá.

Gong je architektonicky nádherný, funkčně už méně povedený – dvě souběžné akce jsou tam téměř nepředstavitelné. Zásadní problém je ale jeho ne-dramaturgie, takže co mě trápí nejvíc, je mentální odlehlost Dolní oblasti Vítkovice našim aktuálním, ale i potenciálním cílovým skupinám. Ti lidé chodí na naše výstavy a na naše akce, protože je zajímají, ale měli by k nám chodit i proto, že u nás tráví čas spolu – musí vědět, že se tam pravděpodobně potkají. Situace Dolní oblasti Vítkovice a naše postavení v rámci Gongu pro takovéto setkávání nenabízí adekvátní zázemí a prostředí, naši lidé se tam necítí patřičně a vlastně tam nemohou dělat nic jiného, než jít na výstavu či poslechnout si koncert – a potom rychle zpátky někam do města. Každá galerie současného umění musí vytvářet komunitní situaci, poskytovat zázemí určitému typu pospolitosti. To v Gongu bohužel dost dobře nejde. A samozřejmě chybí-li komplexní a autonomní zázemí včetně adekvátně vybaveného místa pro setkávání, jehož atmosféru nevytváří jenom programová nabídka, ale především sami návštěvníci, a není-li tu ani přirozené napojení na městskou situaci, tedy na život v okolí, nevidím další možnosti rozvoje takového typu projektu pro současné umění, který Ostrava potřebuje, v daném místě.

Čím to je, že zastupitelé tak radikálně proměnili svoje názory? Když galerie vznikala, politikové zřízení příspěvkové organizace odmítali a dušovali se, že dnes je ve světě normální, že i městská instituce může vzniknout v soukromých prostorách a být řízena jakýmsi společným orgánem, v tomto případě sdružením právnických osob Trojhalí Karolina. To dostalo od města 34,5 milionu korun na čtyři roky činnosti galerie, tedy na léta 2013 až 2016. Teď jsou ale najednou pro příspěvkovou organizaci.

Berme to tak, že situace se vždy nějak vyvine – a já jsem rád, že se vyvinula podle mého odhadu z doby, kdy jsem zvažoval pro a proti svého angažmá v Ostravě. Nedokážu posoudit, jak a proč k takové změně došlo, nebyl jsem tehdy u toho a někdejší postoje představitelů města znám vlastně jen z druhé ruky. V každém případě se vedení města změnilo, dokonce dvakrát od té doby, co proběhla jednání, z nichž vyplynul formát provozování galerie současného umění prostřednictvím dlouhodobého grantu. Nicméně je asi všem jasné, že Galerie města Ostravy jako PLATO – platforma (pro současné umění) Ostrava odvedla určitý kus práce, její aktivity jsou vidět nejen v Ostravě, ale pozornost jim věnují návštěvníci a odborníci z celé republiky i zahraničí. Navíc jsem se pokoušel průběžně vysvětlovat různým zástupcům politické reprezentace města, co to obnáší takovou instituci provozovat a jaké další přínosy kromě podpory současného umění má dlouhodobě se rozvíjející projekt tohoto typu. A pak – když už do něčeho vložíte peníze, tak asi není příliš efektivní či politicky prozíravé to zahodit.

Marek Pokorný na vernisáži výstavy Kapradinový květ. (Foto: Martin Popelář)

Čím sdružení Trojhalí Karolina nebo Dolní oblast Vítkovice (jeden ze subjektů Trojhalí) komplikovaly život Galerii města Ostravy PLATO? Kulturní deník Ostravan.cz kritizoval spíše jen ty zvenku viditelné problémy. Často třeba návštěvník přišel na výstavu a musel se prodrat rautem, dlouho byl vstup do PLATO i výdejnou příleb pro turisty, to vše uvádělo galerii do nedůstojných situací. To ale asi nebyl ten zásadní problém?

Nevidím to nijak dramaticky. V rámci sdružení Trojhalí Karolina máme de facto autonomii a to, že nedisponuji podpisovým právem a musím určité kroky a potřeby projektu obhajovat, je naprosto přirozené – vždycky tu bude někdo, komu se musíme zodpovídat. Je to i organizační zpětná vazba. Dolní oblast Vítkovice je samostatný projekt s vlastními prioritami, pravidly a představou o tom, co a jak chce veřejnosti nabízet. Největší problém je především flexibilita, nutnost dlouhodobějšího plánování i věcí, které by ve vlastních prostorách měly vyplynout z aktuálních potřeb. Jako dlouhodobí nájemci části Multifunkční auly Gong sice máme blíž k dennímu managementu objektu, ale často ustupujeme občasným uživatelům a akcím, které nejsou kompatibilní s naším programem a našimi návštěvníky.

Celé sdružení Trojhalí Karolina působí navenek neprůhledně. Hlas města a kraje, které jsou jeho členy, není moc slyšet. Nebo ano?

Sdružení primárně provozuje prostory Trojhalí Karolina. Myslím, že hlavní slovo a zájem o rozvoj tohoto konkrétního projektu má nejen v danou chvíli město. Jestli úplně přesně ví, jaké funkce má či může zejména Dvojhalí u Karoliny plnit, to si netroufnu odhadnout.

V důvodové zprávě, která byla předložena zastupitelům, než záměr zřízení městské příspěvkové organizace schválili, byly sumarizovány výhody a nevýhody tohoto kroku. Můžete je, prosím, okomentovat? Jako riziko zpráva uvádí třeba ztrátu flexibility spojenou s financováním na bázi dotace.

Teď jsme relativně málo administrativně zatíženi, máme i minimální vykazování, jako příspěvková organizace budeme například povinni se řídit zákonem o zadávání veřejných zakázek, což je úplné peklo. Více věcí si budeme muset nechat schvalovat městskými orgány, tedy zastupitelstvem atd.

Dalším negativem je odklad možnosti čerpat peníze z evropských fondů podporujících tzv. měkké aktivity.

Ano, budeme po zřízení muset čekat tři roky, než nás vpustí do grantových dotací z EU.

Zpráva hovoří o problémech spojených s přesměrováním návštěvnických návyků.

V případě, že se přestěhujeme, budeme muset vzít návštěvníky s sebou, možná nějaké ztratíme.

Hrozí i zdlouhavé rozhodování o prostorovém zázemí projektu. Zda PLATO půjde do budovy po Bauhausu nebo někam jinam.

Pokud se město rychle nedohodne na tom, kde nás chce mít, budeme se plácat v provizoriu v Dolní oblasti Vítkovice nebo nikdo neví kde. Netuším, kdy pak lze začít s vytvářením programu na rok 2017.

Dále zpráva varuje před nedostatkem vlastních investičních prostředků města. Jinak řečeno, nebudou prachy na jatka.

Ano, může se stát, že nebudou prostředky na nákup objektu a rekonstrukci.

Marek Pokorný (vpravo) během debaty na festivalu Norma. (Foto: Martin Popelář)

To byly nevýhody, výhod je ve zprávě uvedeno mnohem více. Jaké výhody jsou nejpodstatnější pro vás?

Hlavní a z hlediska budoucnosti města i základní výhodou je stabilita – staneme se pevným orientačním bodem, nebude tak jednoduché bez odporu instituci zrušit, můžeme se dlouhodobě zavazovat ke spolupráci nejen s jinými institucemi v zahraničí, ale také se můžeme podílet na projektech s univerzitami, což chce čas. Personálně se můžeme rozšířit a lidé mohou pracovat s určitou perspektivou, nikoli s vyhlídkou na nejistou budoucnost po skončení grantu. Do galerie lze přivést i další speciality, třeba kurátory a edukační pracovníky, což je důležité. A v čase se sčítá i výkon, význam, posiluje se značka, stoupají očekávání, ambice. Grantové projekty, i ty dlouhodobé, se potýkají s udržováním základního standardu nabídky, ale paradoxně málokdy experimentují s nějakou změnou.

Pokud vím, Jan Světlík, vedení Dolní oblasti a Trojhalí Karolina nijak výrazně nezasahovali do vašeho poměrně experimentálního výstavního programu, byť ho Světlík občas kritizuje. Je ale známo, že konšelé na radnicích dokážou být dost prudérní a mají ambice různé výstavy zakazovat. Nemáte z toho obavy?

Založení příspěvkové organizace chápu především jako strategický krok. A tomu také podřizuji všechna rizika, která si umíme z historie chování zřizovatelů všech úrovní ke kulturním institucím odvodit. Takový problém nemáme jen v České republice. Lídři institucí, které jsou pro mě inspirací – jako bylo například Rooseum v Malmö či je Van Abbemuseum v Eidhovenu – na konflikt představ o tom, jak mají tyto galerie fungovat a jaký typ programu je důležitý, zákonitě také narazili. A nic nepomohlo, že se v globálním kontextu jednalo či jedná o respektované, ceněné a dnes už i učebnicové příklady toho, jak vypadá invenční institucionální práce s uměním v lokálních podmínkách. Naopak třeba taková Nottingham Contemporary, jejíž dlouholetý ředitel Alain Farguharson nyní přechází jako šéf do Tate Britain, dokázala najít správný poměr mezi invencí, exkluzivitou a obecněji formulovanými potřebami města.

Jenže nikdo zatím neví, jaké budou potřeby ostravských politiků k nové formě galerie.

Galerii PLATO je nutné dát především institucionální, organizační a prostorovou perspektivu, o jejíž náplni se můžeme přít, aniž potřebnost samotného projektu v principu politická reprezentace zpochybňuje. Odpovědnost uměleckého manažera, ředitele či kurátora je dvojí – jednak vůči umění a umělcům, jednak vůči specifickým cílovým skupinám. Je na něm, aby navrhl, jak je co nejlépe propojit v dané chvíli a na daném místě, a zároveň, aby svou představu přinejmenším vysvětloval a obhajoval, když už ne obhájil. Politická reprezentace – ať už se mi líbí, nebo nelíbí – nějak veřejnost zastupuje. Umělecký manažer by ale neměl plnit nějaké konkrétní zadání. Je placen za to, aby takové zadání formuloval, získával pro něj podporu a naplňoval ho. Je to těžké, nezaručené, ale jedině možné. To, že řada kurátorů, manažerů a ředitelů po čase rezignuje na nějaký ze svých úkolů, je bohužel jeden z důvodů, proč je relativně snadné činnost kulturních institucí ovlivňovat.