Ruský pianista Alexander Ghindin v Ostravě svým pojetím Rachmaninova neoslnil

V úvodu koncertu zazněla málo hraná Balada blanická Leoše Janáčka. Skladba napsaná počátkem roku 1920 je svázána s literárním námětem, kterým je stejnojmenná báseň Jaroslava Vrchlického z Českých balad. Zhuštěný hudební výraz orchestrální skladby netrvá ani deset minut, přesto podává dokonalý obrázek o Janáčkově hudební řeči. Filharmonie zahrála Baladu blanickou s nervní spontaneitou, vzrušený výraz skladby obsahuje kromě celotónových motivů také nápěvy církevního rázu. Dirigent Stanislav Vavřínek se soustředil především na rytmický švih, svižné tempo a vystavěl skladbu v zajímavé zvukovosti plnou entuziasmu.

Dirigent Stanislav Vavřínek během koncertu. (Foto: Tomáš Polach)

Největší očekávání pochopitelně směřovalo ke druhé skladbě. Klavírní koncert č. 2 c moll, op. 18 patří k nejpopulárnějším skladbám svého druhu. Sólového partu se ujal ruský pianista Alexander Ghindin, mladý reprezentant vynikající tradice ruské klavírní školy. Ghindin se s výrazem nijak nepáral. Úvodních osm akordů zahrál svižně se zřetelnou gradací, následující téma v plném orchestrálním zvuku bohužel zastřelo klavírní arpeggia. Podobný problém se zřetelností sólového partu jsem měl celou první větu. Těžko říci, zda se dá při tak robustní instrumentaci hrát více „potichu“, každopádně naplno jsem si užil Ghindinovy famózní interpretační úrovně a nadhledu až v Adagiu druhé věty.

Pozitivně oceňuji hru Janáčkovy filharmonie, která zahrála obtížný symfonický kus s velkým přehledem, razantním romantickým tlakem a výbornými instrumentálními výkony. Ghindin mne na první poslech příliš neoslovil. Oceňuji jeho technické mistrovství, nijak nadšen jsem ale nebyl z barvy jeho tónu, způsobu vedení frází a celkově chladného procítění hudby, která byla ukázkou okázalého lesku bez hlubších emocí. Přesto slavil pianista u publika úspěch a zahrál dva přídavky.

Z koncertu Alexandra Ghindina v Ostravě. (Foto: T. Polách)

Závěrečnou skladbou byla Prokofjevova Symfonie č. 3 c moll, op. 44. Skladba napsaná v roce 1928 spadá do období skladatelovy avantgardní a originální invence, která vytvořila melodicky a zvukově jedny z nejzajímavějších kompozic dvacátého století. Symfonie je niterně svázána s Prokofjevovou operou Ohnivý anděl, zejména první věta je v podstatě obdobou jakési předehry, která uvádí témata a motivy tohoto pozoruhodného operního díla. Posluchačsky i interpretačně nesmírně zajímavou symfonii zahráli filharmonici skutečně mistrovsky. Slyšel jsem tuto symfonii nesčetněkrát v řadě nastudování, proto oceňuji preciznost celého orchestru, vynikající výkony jednotlivých nástrojů, dynamický tah, přesnost a sehranost. Janáčkova filharmonie fungovala jako bezchybný monolit, Prokofjevovu symfonii podala s dokonalým vystižením šílené touhy, neklidu a tajemných harmonií, které partitura obsahuje. Dirigent Vavřínek také zaslouží uznání, Janáčkovi i ruské moderně prostě rozumí.

Poznámka redakce: Alexander Ghindin a Janáčkova filharmonie v Ostravě odehráli dva koncerty se stejným programem. Recenze je psána z pátečního večera.