Nejsem pověrčivý, říká Martin Chodúr, který v pátek třináctého vydává třetí album

Tvoje třetí album vychází v pátek třináctého. Takže předpokládám, že nejsi moc pověrčivý…

To určitě ne. Dokonce si myslím, že jsem asi nejméně pověrčivý člověk, jakého znám. Vydání alba na pátek třináctého vyšlo tak trochu náhodou, ale ono se nám to docela hodí, protože album dostalo název Martin Chodúr 3 a v tomto číslu je skrytá určitá symbolika. Například to, že s přítelkyní právě čekáme dítě, takže budeme tři. Takže i když nejsem pověrčivý, doufám, že trojka mi přinese štěstí i v té pověstné třináctce.

A nemá ta trojka spíše symbolizovat určitou kontinuitu s předchozími alby? Hlásíš se tím názvem i ke dvěma předchozím nahrávkám?

Rozhodně ano, nad tím názvem jsem přemýšlel poměrně dlouhou dobu. Dávám tím najevo, že mám něco za sebou, že to není moje první album, kde si jenom něco zkouším, a že by si lidé měli uvědomit, že takhle to prostě chci. A navíc – trojka je důležité číslo v hudbě, protože akord se skládá ze tří tónů.

Přiznám se, že než jsem si „trojku“ pustil, vůbec jsem netušil, co mám čekat, protože jsem byl trošku zmaten tvým intermezzem se slovenským producentem elektronické hudby Eddiem Senderem, se kterým jsi natočil taneční videoklip. Ale když jsem si novou kolekci pustil, zjistil jsem, že jde po hudební stránce o logické pokračování alba Manifest, hlavně těmi rozmáchlými melodiemi, aranžemi a zpěvem „na plné pecky“. Našel ses zrovna v tomto stylu?

Nové album je trošku jiné než Manifest, na kterém byly velké sbory a orchestr, tohle album je více kapelové. Ale samozřejmě, opět jsem všechny písně napsal já jako minule a ten autorský rukopis je tam znát. Pořád jsem to já, i když formálně to možná zní trochu jinak a asi nikdy nenapíšu píseň, která by byla vyloženě odjinud. Ale je pravda, že je to svým způsobem pokračování Manifestu, proto taky ta trojka.

Na albu Martin Chodúr 3 je hodně slyšet inspirace vokálním popem šedesátých a sedmdesátých let – tyhle velkolepě rozmáchlé melodie a způsob zpěvu evokují interprety jako Tom Jones, Engelbert Humperdinck a další. Baví tě tento žánr více než jakýkoliv jiný, anebo to děláš proto, že tvůj hlas u tohoto typu muziky nejlépe vynikne?

Ono je to asi napůl. Je mi jasné, že na první poslech je z těch písní nejvíce patrný můj hlas, který vychází i z tradice zpěváků, které jsi jmenoval. Je to prostě ZAZPÍVANÉ. Oproti jmenovaným zpěvákům je ale rozdíl v tom, že nejde pouze o interpretace písní. Všechny skladby jsem si napsal sám, což je rozdíl oproti těmto zpěvákům. V jejich době to bylo tak, že se vzalo pár známých melodií, které se nechaly zazpívat nějakým zpěvákem, který zrovna frčel, a tak vzniklo album. Vznikla tak v podstatě všechna alba Engelberta Humperdincka, vznikala tak i alba Toma Jonese, ale mezitím v osmdesátých letech přišly kapely jako Echo and the Bunnymen, kde byl zpěvák, který také vycházel z téhle tradice. Byla to popová hudba, ale zároveň to spadalo do kategorie autorské tvorby. Takže čerpám nejen z vokální hudby 60. a 70. let, ale zároveň i z hudby umělečtější, jak ji dělali David Bowie nebo Echo and the Bunnymen.

Přemýšlíš někdy nad tím, pro koho je tvoje hudba určená? Mám zkušenost, že spousta lidí říká, že tahle hudba mladé lidi neosloví a zároveň je otázka, zda osloví starší generaci…

Jsem si vědom, že moje hudba není pro typického teenagera. Myslím, že ji ocení až posluchač, který už má něco naposlouchané. Ano, můžeš vzít tři akordy a udělat z toho písničku, která je dobrá, která je přímo skvělá, ale každý muzikant ví, že to není nic originálního, že to není nic, co tady ještě nebylo, naopak, že je to něco, co už tady dávno bylo, jenom je to upgradováno pro současnou generaci. Vznikne tak něco, co je formálně dobré a lidem se to líbí, protože nic jiného neznají a nevědí, z čeho to vzniklo. Když ale uděláš něco složitějšího, těmto posluchačům se to přirozeně nelíbí, protože potřebují základ, na kterém staví. V ideálním světě by měli ten základ získat na základní škole v hudební výchově. Tím pádem by věděli, že to, co se jim tak líbí a co na ně tak silně působí, je něco, co v hudbě funguje už velmi dlouho, funguje to pořád, ale já jako umělec a jako zpěvák a skladatel se snažím najít další cesty, aby to bavilo taky mě.

Takže pokud se ptáš, pro koho to album je určeno, tak odpovídám, že úplně pro všechny, kteří jsou otevření a hlavně je baví hudba jako taková. Je pro lidi, kteří si na ni udělají čas a dokážou se zamyslet nad tím, co ta hudba říká. Jestli toto znamená, že je to hudba pro starší, tak dobře, ale já si to nemyslím. Mně je pětadvacet, považuji se za mladého a znám spoustu lidí v mém věku, kterým se právě tato hudba líbí a kteří se rádi zamýšlí nad tím, co není okamžitě na první poslech přístupné.

Upřímně řečeno, tvoje předchozí album Manifest tak trošku zapadlo. Nebylo nominováno na žádnou cenu, přestože ty ambice tam asi byly… Co uděláš pro to, aby se totéž nestalo i albu Martin Chodúr 3.

Situace je dnes naprosto odlišná. Album Manifest bylo pro mne tak trochu šlápnutím do neznáma, všechno kolem něj jsem si dělal sám. Netušil jsem, co všechno to obnáší a jak se vlastně taková propagace alba dělá. Dopadlo to tak, jak to dopadlo, přesto jsem přesvědčen, že to album je velmi kvalitní.

Z dnešního pohledu si myslím, že už jen to, že se album Manifest dostalo do obchodů, byl úspěch. Distribuci nového alba Martin Chodúr 3 dělá Supraphon, který se toho docela aktivně ujal, kromě toho jsem začal spolupracovat s novým manažerem Janem Adamem, který je zběhlý v hudebním byznysu a s jehož pomocí si myslím, že se nám podaří dostat album mezi lidi daleko ve větší míře než se tak stalo u alba Manifest. „Trojka“ vyjde v pátek nejen v ČR, ale i na Slovensku, a my uděláme všechno pro to, aby album bylo úspěšné.