Shakespearovo Něco za něco v Aréně je divadelní delikatesa, která potřebuje dozrát

Tématem hry Něco za něco, kterou v sobotu v premiéře uvedla Komorní scéna Aréna, je spravedlnost a touha po moci, skrze kterou lze rozhodovat o životech jiných lidí, na spravedlnost nehledě. Ve výkladu dramaturga inscenace Tomáše Vůjtka je téma moci a její zhoubné síly, vtělené do pořekadla, že moc korumpuje a absolutní moc korumpuje absolutně, ještě podtrženo.

Tato hořká komedie se tu hraje o moci a intrikách, skrze které moc vládne. V dnešním světě, při dnešní krizi soudní moci, v situaci, kdy se policie v České republice navzájem sleduje a obžalovává, kdy prostý člověk se často domáhá spravedlivého soudního procesu úplně marně a kdy politici zneužívají i soudní moc i moc zákonodárnou, je tato hra více než aktuální.

Z inscenace KSA Něco za něco. (Foto: Roman Polášek)

Režisér Ivan Krejčí je stoupencem názoru, podle kterého je u Shakespeara autorův text a hercova řeč další postavou hry. Ani Ivan Krejčí, ani Tomáš Vůjtek přitom netrpí přílišným respektem k autorovi a klidně v textu škrtají. V inscenaci to nepřináší problémy, ba naopak, protože škrty jsou provedeny tak, že srozumitelnost jednání jednotlivých postav i linie příběhu není narušena.

Scéna Milana Davida je temná a obsahuje mnoho průchodů a zákoutí, využity jsou dvě horizontální roviny, přičemž na ploše jeviště běží hlavní děj a do horního patra jsou příznačně umístěny scény související s pravdou a vírou. Kostýmy Marty Roszkopfové jsou v podstatě vyvedeny ve dvou barvách, černé a bílé, výjimkou je hnědá mnišská kutna. Připomínají dobu, ve které Shakespeare tvořil, ale mají i prvky známé z dnešního způsobu odívání.

Z inscenace Něco za něco. (Foto: R. Polášek)

Hudba Nikose Engonidise tentokrát přispívá k růstu napětí. Opakováním stejného motivu v proměnné dynamické škále roste napětí i houstne atmosféra. Současný, místy až rockový zvuk také podtrhuje aktuálnost hry.

Poetika Komorní scény Aréna je spojena s důrazem na hereckou složku inscenací. V této vystupuje téměř celý soubor Arény, navíc hostují Přemysl Bureš a předchozí umělecký šéf a režisér Pavel Cisovský. Režisér Krejčí vyžaduje po všech důraz na text a mluvní stránku hereckého projevu, nezanedbává však ani fyzické jednání postav. A tak je divák vystaven nejen kráse, duchaplnosti a vtipu Shakespearova textu (hraje se v překladu Martina Hilského), ale také komickým situacím, jejichž žánr se místy blíží až ke klauniádám.
V tomto směru dominují Petr Panzenberger v roli kata Vokejháka, Michal Čapka coby strážník Loket, Vladislav Georgiev jako žalářník a zejména Albert Čuba ztělesňující výstředního hejska Lucia.

Zuzana Truplová a Štěpán Kozub v inscenaci Něco za něco. (Foto: R. Polášek)

Stěžejní herecké party patří dvěma představitelům: Marku Cisovskému, který hraje náměstka knížete Angela, a především Štěpánu Kozubovi v roli knížete Vincentia. Marek Cisovský s postavou zachází velice zkušeně. Jeho Angelo je člověkem posedlým vlastní mocí i zaskočeným vlastní proradností, které nakonec podlehne. Je skutečným ztělesněním moci požírající sama sebe. Štěpán Kozub má složitý part, ve kterém má střídat v podstatě tři polohy. Jednu v rovině postavy samotného knížete a další jako kníže, převlečený za mnicha, případně komentátor vlastního jednání. Herec se opírá o dynamickou škálu projevu ve velkém rozpětí, od replik pronášených téměř šeptem až po velice hlasitý projev, ba téměř křik. Místy však přece jen příliš „kouzlí slovy“ v zájmu vytváření dojmu a zapomíná na to hlavní, na srozumitelnost a slyšitelnost každého Shakespearova slova. Na druhé straně je to právě fyzické jednání, které vzbuzuje obdiv a v něm zvláště práce rukou, potažmo zápěstí, a také mimika zasluhují absolutorium.

Štěpán Kozub a Pavla Dostálová. (Foto: R. Polášek)

Výraznou postavou je Isabela Pavly Dostálové, která je věrohodná jak v rovině ctnostné dívky, tak sestry bojující o život svého bratra Claudia. Toho hraje Josef Kaluža a i on se řadí k těm, kteří navazují velmi úspěšně dialog s publikem, podobně jako Přemysl Bureš v postavě klauna Pompeia. Mezi výrazné postavy je pak nutno započítat také starého šlechtice Escala v podání Pavla Cisovského.

Pavel Cisovský a Štěpán Kozub v inscenaci Něco za něco. (Foto: R. Polášek)

Inscenace jako taková se místy potýká s neusazeností jednotlivých situací, v závěru poněkud vázne tempo, což je způsobeno i samotnou náročností hry a její délkou. To jsou však nedostatky, které lze v průběhu repríz lehce odstranit. To hlavní, sdělení tématu a hlavně vytvoření možnosti katarze, vtělené do podpory zákonnosti a spravedlnosti, se však podařilo již při premiéře. Vysoce nasazenou laťku kvality, která k arénovským inscenacím patří, se tak i v případě jedné z nejsložitějších problémových komedií Williama Shakespeara opět podařilo udržet v patřičné výši.