Janáčkova filharmonie s Jakubem Hrůšou v horečnatém běsnění hudebních přeludů uspěla

Nejprve zazněla populární symfonická báseň Musorgského Noc na Lysé hoře. Myšlenka hudebně vylíčit sabat čarodějnic skladateli ležela v hlavě už devět let před její realizací. Na počátku stála Gogolova povídka, která obsahuje prvky čarodějnictví. K historicky ověřenému vzniku skladby však došlo až 12. června 1867, kompozice Musorgskému trvala pouhých 12 dnů, dokončena byla v předvečer svátku sv. Jana.

Noc na Lysé hoře je napěchována energií, neotřelými hudebními motivy a velmi odvážnou harmonií. Hudební obraz čarodějnického sabatu zahajuje ostinátní motiv o třech tónech v rychlém triolovém víření. Hrůša s filharmonií zahájil skladbu ve středně rychlém tempu. Trend rychlého tempa (Bernsteinova nahrávka) je spíše na ústupu, o čemž svědčí vynikající (a velmi pomalá!) nahrávka Valerije Gergijeva. Hrůša se snažil především o vystižení hudebně barevného obrazu naplněného neutuchající energií, souboji motivů a ostrých kontrastů. Interpretace filharmoniků byla precizní ve všech nástrojových skupinách, zvláště bych ocenil bicí nástroje, které dostávají v Noci nebývalý prostor a perkusionisté mne zaujali perfektně odstíněnými gradacemi. Noc na Lysé hoře vyzněla s démonickou působivostí.

Houslový koncert č. 2 cis moll, op. 129, je posledním nástrojovým koncertem velkého ruského skladatele 20. století. Šostakovič jej napsal v roce 1967 a dedikoval jej houslistovi Davidu Oistrakhovi, který jej premiéroval. Typické Šostakovičovo zašifrované hudební poselství o destruktivním nelidském režimu je poslechově nelehkou záležitostí. Houslista Jan Fišer se však k této skladbě hodil. Není z typu virtuózů, kteří sázejí na šarm, osobní kouzlo a omračující techniku, jeho Šostakovič byl přemýšlivý, ponorný, temně zešeřelý. Fišer si pohlídal obtížné pasáže a zdůraznil především psychologickou hloubku této skladby. To, že některé noty v nejvyšších polohách zazněly méně přesvědčivě, není pro celkový dojem více podstatné. U Šostakoviče se mnohem více cení pochopení jeho osobnosti a důraz na psychologickou stránku.

Závěr patřil mému patrně nejoblíbenějšímu hudebnímu romantikovi Hectoru Berliozovi. Fantastická symfonie musela znamenat ve své době neuvěřitelný průlom do zažitých sluchových kolejí posluchačů. Dodnes tato skladba – pokud je skvěle nastudována – dokáže šokovat nestárnoucí svěžestí nástrojových barev, vynalézavých melodií a rytmicky invenčním tepem. Berliozova snaha zachytit pomocí hudebně vyjadřovacích prostředků snění, šílenství vášně a láskyplné blouznění jej přivedla ke vzniku idée fixe – příznačného motivu milované Harriety, který prostupuje celou skladbou.

Hrůšovo provedení Fantastické symfonie naplnilo všechna očekávání. Interpretační mistrovství filharmoniků se v symfonii rozmáchlo k dalšímu vynikajícímu výsledku. Sny a vášně byly znamenitě vystavěny zejména v oblasti dynamické a agogické, Na plese potěšila výborně odstíněným tempem valčíkové scény s noblesní taneční melodií, Scéna na venkově uhranula bezchybnou souhrou anglického rohu a hoboje. Pochod na popraviště měl tu pravou, zdrcující sílu, která ohromila i básníka Heinricha Heina. Sen Valpuržiny noci s včleněnou sekvencí Dies irae (Den hněvu) stvrdilo výborné provedení.

Berliozova symfonie s přibývajícími léty zlátne, zraje jako víno a stále dokáže překvapit. Hrůšovi s Janáčkovou filharmonií se povedlo mimořádné nastudování, které postavilo na nohy sál Domu kultury k dlouhému potlesku. A kdo chce, může si na koncert zajít ještě jednou v pátek.