Režisér Ivan Krejčí o inscenaci Něco za něco: Shakespeare je pro mne ten největší rock and roll

Proč jste si v Komorní scéně Aréna vybrali zrovna hru Něco za něco?

Dramaturgie Komorní scény je dlouhodobě vedena snahou uvádět témata, která se dotýkají doby, v níž žijeme. V Něco za něco je to moc a její potenciál korumpovat. Potažmo jak ta moc sama o sobě mění svět. Chtěli jsme ji dělat už před dvěma roky, v sezóně 2013-2014. Tehdy do toho procesu také vstoupila moc, a proto jsme se k realizaci nedostali. Teď jsme se tedy k tomuhle titulu vrátili. Hra je krásná tím, jestli to lze tak říct, že uvádí na scénu mocenskou intriku a předvádí, jak taková intrika zasahuje a mění nejen její aktéry, ale jak zároveň mění životy normálních, obyčejných lidí, kterých se vůbec netýká. Zdálo se nám užitečné prozkoumat ten mechanismus moci a jeho důsledky pro život.

Hra Něco za něco patří mezi Shakespearovy komedie. Je i tohle jedním z důvodů uvedení? Komedie dnes publikum vyhledává více než vážné tituly …

Humor tam určitě je. Ne že by to mělo primárně komický děj. Ale Shakespeare velmi dobře rozuměl důležitosti humoru, nakonec měl svoje divadlo a musel je uživit. Takže humor v této hře je, ale je cynický a poučený.

Shakespeare má ovšem více her, ve kterých je téma moci nahlíženo z nejrůznějších úhlů…

Jistě, ale ostatní hry jsou v podstatě „královské“ hry, kde se bojuje o moc v nejvyšších patrech. Zde se v nebývalé míře zapojuje svět „bezmocných“ a mocenské hrátky mají přímé a okamžité důsledky v něm.

V inscenaci hraje kromě Terezy Cisovské celý soubor Komorní scény Aréna. A je tady jedna zvláštnost: nový člen souboru, čerstvý absolvent Janáčkovy konzervatoře, Štěpán Kozub, hraje jednu z hlavních rolí, roli knížete, kterou většinou hrají starší herci. Proč zrovna tato volba?

Možná i proto, že je to překvapivé a pak Štěpán s sebou nese určité herecké téma ve smyslu jakési přesnosti výrazu až téměř fanatičnosti nebo vykloubenosti, a to mne zaujalo už dříve, když u nás coby student hostoval.

Pokaždé když se po nějakém představení Shakespearovy hry bavím s nějakým divákem, a to jakéhokoliv věku, vždycky přizná, že ho představení v něčem ovlivnilo, vnitřně jaksi posunulo. Takže se chci zeptat: posouvá Shakespeare tímhle způsobem i tebe?

Vždycky. Shakespeare je pro mne ten největší rock and roll. Člověk ten rozdíl pozná vždycky ve chvíli, kdy tě jako autor začne kopat do zadku, protože jsi mu nedostál, protože jsi to nedomyslel. On je nemilosrdný. U něho nejde spoléhat na to, že to herci nějak zahrají. Jakmile není vše řádně vyloženo a ještě něco navíc, tak se vzpříčí a nedá se. Ale když se to povede, nabízí neuvěřitelné možnosti. Objeví se nový svět.

Já půjdu v té otázce ještě dál: hovoříš o tom, že tahle hra je o moci. Všichni máme nějakou životní zkušenost s mocí. Posouvá tebe práce na hře Něco za něco v té oblasti vztahu k moci? Jakékoliv, individuální, společenské, politické…

Teď nevím, ale minimálně je dobré vyvodit z toho jedno: s mocí je neradno si zahrávat. Moc je spalující a dává pocit lidem, že mohou cokoliv. A pokud nemají nějakou vlastní vnitřní intengritu, jakýsi korektiv, tak je to strašně nebezpečné. Tomuhle Shakespeare rozuměl velmi dobře. V té hře jsou nádherné okamžiky, třeba když Angelo, kterého hraje Marek Cisovský, chce svést Isabelu, protože je ctnostná. Ona se brání, mimo jiné tím, že vše zveřejní a on jí řekne – moje lež bude vždycky víc než tvoje pravda, protože mám postavení, mám moc – a když ji slyším, tak se mi vybaví mnozí politici, kteří udělali chybu, a pak se k tomu postaví tak, že hrají role a jejich lži se snaží vypadat jako pravda. Někdy je pravda zřejmá, ale ve většině případů je nejasná, obtížně dokazatelná. A v pěně dní rychle zapomínáme. A oni zůstávají nebo se vrací v nových rolích. A co s tím máme dělat my bezmocní?

Ještě jednu otázku, ke způsobu scénování. Někteří režiséři přistupují k Shakespearovi s velkou úctou k jeho textu, jiní naopak jdou do opačného extrému, text destruují a minimalizují, jak je to v tomto případě?

U Shakespeara je řeč jednou z postav, v podstatě. Takže se snažíme tu řeč držet. Samozřejmě jsme výrazně krátili, protože ta hra je opravdu dlouhá. Jinak se ovšem snažíme jít po smyslu toho textu, což je zásadní.

Hrajete v překladu profesora Martina Hilského. Přijede na představení?

Přijede určitě a jsem zvědav na jeho reflexi. Navíc jsme se domlouvali, když tady byl na první zkoušce, že nám podá zprávu o své cestě do Anglie, kde měl navštívit Něco za něco, tak jsem moc zvědavý.