Králové hard rocku dobyli Ostravu. Zahráli Smoke On The Water, ale i Smetanu a Dvořáka

Slušně zaplněná hala byla svědectvím, že kvalitní muzika přitahuje všechny věkové kategorie – od vousatých dědů v upnutých kožených bundách a šátcích přes šedivé vlasy po malé holky, které nebaví šmoulí diskotéky a mají na háku létajícího Richarda před hradbou samplů.

Tlumená hudba před koncertem podkreslovala atmosféru mimo jiné i songy Black a Hail od Pearl Jam. Že by oblíbená kapela Deep Purple? Takřka na minutu přesně se objevili na scéně The Whiskey Foundation. Sympatičtí němečtí rockeři s frontmanem Muratem Kaydirmou za mikrofonem to rozbalili v bluesrockové tradici. Jejich muzika zní jako stylově přesné retro šedesátých a sedmdesátých let.

Zpěvák předkapely The Whiskey Foundation. (Foto: Aleš Honus)

Whiskey Foundation zahráli hudebně sympatický set, který byl možná až příliš zahleděný do minulosti. Na přesvědčivosti jim nepřidal velmi špatný zvuk, který se linul z jejich komb. Nekonkrétní, rozmazané kytary a příliš upozaděný zpěv jinak charismatického Kaydirmy mne trochu zklamaly. Letmé srovnání s Five Finger Death Punch, kteří přijeli do Ostravy jako předskokani Judas Priest, hovoří za své.

Deep Purple odstartovali show hudbou z jiné planety. Gustav Holst napsal cyklus symfonických básní Planety přesně před sto lety. Jedná se o sérii skladeb, které se jmenují stejně jako tělesa sluneční soustavy a hudebními prostředky vyjadřují jejich mytologická specifika. Mars je v řecko-římské mytologii nositelem války. Holstova 5/4 válečná vřava a stoupající melodie se stala mustrem pro většinu skladatelů filmové hudby (vzpomeňme 5/4 motiv v Návratu krále skladatele Howarda Shorea!). Byl to skvělý úvod k jejich bezmála dvouhodinovému představení, které svou energií a nasazením předčí i dnes kapely o generace mladší.

Zleva Roger Glover a Ian Gillan v Ostravě. (Foto: Aleš Honus)

Deep Purple zahájili songem Après Vous z posledního studiového alba Now What? Následovala skvělá Demon’s Eye z Fireball a Hard Lovin‘ Man z nepřekonatelného alba In Rock. Strange Kind Of Woman, která byla ozdobou jednoho z nejlepších živých alb všech dob Made in Japan dovršila famózní začátek koncertu. První tři songy zahráli Purple bez jediné pauzy. Neskutečný tlak.

Skladba Vincent Prince, inspirovaná hereckou ikonou klasického hororu, je považována za jednu z nejlepších věcí alba Now What? Uncommon Man z téže desky byla ryzí exhibicí virtuozity Steva Morse a Dona Aireyho. Tito dva skvělí muzikanti se během koncertu několikrát utkali v hudebním „souboji“ a nutno říci, že i přes velkolepou hru Steva měl Don Airey mírně navrch – jeho hra byla neuvěřitelně lehká, invenční a zvukově jedinečná. V brutálním tempu odehraný duel kytary a kláves měl epický rozměr, kterému velmi svědčila Gloverova basová linka.

Klávesista Don Airey a kytarista Steve Morse předváděli skvělá sóla. (Foto: Aleš Honus)

The Mule z alba Fireball také zafungovalo spolehlivě. Skvělé sólo Iana Paice by mohlo poslat většinu bubeníků do předčasného důchodu. Paice je srdcem i hnacím motorem kapely. Silver Tongue z alba Bananas se nesla v duchu klasických riffů Purple. Následovalo Hell To Pay, pak už se schylovalo k závěru: eponymní The Battle Rages On ze stejnojmenné desky bylo skutečnou lahůdkou. Už úvodní souhra bicích s kytarou a basou zněla impozantně.

Ian Paice je jedním z nejlepších bubeníků. (Foto: Aleš Honus)

Následovaly netrpělivě očekávané songy v podobě nesmrtelných Space Truckin a Smoke On The Water, které jejich základní set uzavřely.  Přídavky Hush a Black Night naposledy rozvibrovaly spokojenou Arénu. Nic víc, nic míň.

Baskytarista Roger Glover během koncertu. (Foto: Aleš Honus)

Deep Purple v Ostravě do puntíku smetli se stolu veškeré pochyby o svém statusu vynikající koncertní kapely. Jejich set byl neskutečně dynamický, napěchovaný do poslední noty skvělou hudbou v naprosto mimořádné interpretaci. Úžasná sóla předvedli Airey (který doslova uhranul Arénu svými variacemi na Smetanovu Vltavu a Dvořákovu Novosvětskou symfonii) a Morse, jehož kytarové umění je v mnoha ohledech bezkonkurenční. Gillan zpíval zpočátku velmi opatrně, byl odtažitý a držel se zpátky, postupně však roztál a pustil se i do očekávané improvizace s Morsem, která vyzněla skvěle. Hlasově koncert zvládl úctyhodně.

Ian Gillan během pondělního koncertu v Ostravě. (Foto: Aleš Honus)

Celé pondělí jsem strávil v porotě jedné interpretační a skladatelské soutěže zaměřené na klasickou hudbu. Osmihodinový maraton posuzování výsledků zlatým, stříbrným či bronzovým pásmem jsem završil koncertem této legendy. Pokud bych dostal tu čest hodnotit tyto velikány, musel bych jim dát diamantové pásmo. Deep Purple jsou prostě legendou všech legend.