S hercem Štěpánem Kozubem o angažmá v Aréně, Pečeném sněhulákovi i Shakespearovi

Máte za sebou oficiální vstup do souboru Komorní scény Aréna a měsíc zkoušení. Už jste v tomto divadle doma?

To ještě pořád ne. Co se týká kolektivu, tak to si člověk zvykne poměrně rychle a já jsem v neustálém nadšení, že tady můžu být s lidmi, které jsem obdivoval už na škole. Ale člověk pořád tak nějak hledá sám sebe, snaží se najít svou pozici, vytvořit si jakési postavení – to je pro mě zatím nejtěžší.

Tak to nejen v divadle, ale i v životě, ne?

Ono se to prolíná a slévá. Nejsem na úplném začátku, ale zároveň ještě zdaleka nejdu do finále. V některých věcech už mám jasno, třeba jakým způsobem chci divadlo dělat. A že jsem v tomhle divadle absolutně spokojený. Přitahuje mě komorní prostor Arény, ta intimita, ale i dramaturgické směřování, protože mám třeba rád ruskou dramatiku, která se tady hodně dělá.

Nejdřív jste ale hostoval v NDM – netáhlo vás tedy srdce spíše na velké jeviště?

Velké jeviště má pro mě své kouzlo, ale v Aréně je skvělé, že si člověk může zařvat i zašeptat a obojí funguje. Když to řeknu tak nějak povrchně prvoplánově. A proto je pro mě Aréna tak různorodá a mnohostranná.

Z inscenace Neuvěřitelné příhody Julie a Nataši. (Foto: R. Polášek)

A kam vás srdce táhlo, když jste nastoupil na školu?

Škola byla pro mě příležitost se každý den věnovat tomu, co mě bavilo.

Jak vás v patnácti letech každý den bavilo divadlo?

Tehdy to nebylo úplně divadlo, bavil mě způsob a možnost jistého vyjadřování. Někdo se uplatní ve sportu, někdo v hudbě, někdo v něčem úplně jiném, a tomu, co jsem já v patnácti cítil, bylo divadlo nejblíž. A až během studia jsem si začal uvědomovat, co že to vlastně je. I díky Václavu Klemensovi, který mě vedl. Ukazoval cesty a nechal mě, ať si vyberu, kterou půjdu. Ale především mě naučil o divadle přemýšlet.

Jak?

Divadlo vnímám jako určitý způsob terapie, a než bych si zašel k psychologovi, tak si raději zajdu do divadla a má to pro mě úplně stejný efekt – ať jsem tam jako divák nebo herec. Musím ale říct, že mi divadlo zatím víc bere, než dává. Ještě neumím úplně jasně říct, proč to vlastně dělám, ale zatím nemůžu jinak. Nedokážu si představit, že bych se pohyboval v jiném oboru, v jiné společnosti, ale divadlo mě jistým způsobem vysává. Tím si nestěžuji, jen to tak je a hledám míru, jak moc mu chci dát, obětovat, jak moc dovolím, aby mě ovlivňovalo. Zatím je to pro mě jako past. Ale jsem v ní rád.

Vy jste trošku extremista, ne?

Asi jo. Ale třeba když jsem doma, s rodinou, tak mi extrémní situace nedělají dobře, nerad řeším konflikty.

Jste na začátku kariéry – co chcete, aby bylo třeba za rok až dva a co třeba za deset let? Představujete si, co bude, nebo neřešíte a žijete přítomností?

Neumím žít ze dne na den, i když to asi musí být vzrušující, a obdivuji kamarády, kteří to dokáží. Ale zase když přemýšlím, co bude za rok, za dva, tak se nad tím vždycky hrozně seknu a přes hodiny uvažování stejně přijdu na to, že jediné, co bych si přál je, aby to co dělám, a jak to dělám, lidi zajímalo. A aby chápali, co se snažím dělat a respektovali to. Nemusí se jim to líbit, nemusí s tím souhlasit, ale aby rozuměli proč. To by pro mě bylo maximální uspokojení. Protože zatím jsem se za tu krátkou dobu, co jsem k divadlu přičichl, setkal s tím, že mi rozuměla drtivá menšina, zbytek nechápal, proč chci dělat divadlo, tak jak ho chci dělat. Setkávám se s otázkami, kterým rozumím, ale nedokážu na ně odpovědět – proč tak moc? Proč tak vážně? Proč tak doopravdy? Dělám to tak, jak to cítím, jak to mám nastaveno. A asi to souvisí s tím, jakým způsobem jsem byl vychováván.

Jak jste byl vychováván?  

U nás doma to bylo tak, že člověk je ten nejdůležitější a vše ostatní jde stranou. Peníze, majetek, kariéra nebyly důležité, základem byl vzájemný respekt a vnímání jeden druhého. Nikdy jsme si to nemuseli říkat, ale vždycky to tak bylo. Mám v hlavě tak nádherné obrazy a tak příjemné vzpomínky z dětství… Vždy jsem doma vnímal obrovskou lásku, zázemí a podporu ve všem, co jsem dělal. Dokonce i když jsem udělal průšvih, kterých ale nebylo moc, tak se naši především snažili pochopit, proč jsem to udělal. Měl jsem obrovskou volnost, které jsem se snažil nezneužívat. A pokud na nějaký konflikt došlo, pamatuji si tak jeden, dva, tak jsme to já i má rodina prožívali dost emočně. Doma jsme nikdy nic nedemonstrovali, třeba to, jak se máme rádi. A když jsem se s podobnými věcmi setkal po příchodu do Ostravy, začal jsem být v mezilidských vztazích ostražitější a někdy i zablokovanější.

Mohu se zeptat, odkud jste?

Z Jeseníků, z Javorníku.

A tam jste byl klasickým třídním bavičem?

Hrozně mě bavilo bavit, líbilo se mi, když jsem dokázal lidi rozesmát. Což dnes vůbec nechápu, přestože humor je pro mě pořád velice důležitý.

Štěpán Kozub v seriálu Pečený sněhulák. (Foto: Česká televize)

Co se týká humoru, tak jsme vás mohli vidět v Pečeném sněhulákovi, nyní přicházejí Tři tygři – jaký druh humoru máte rád? Čemu se smějete?

Humor je pro mě velice podstatný, a mám rád jakýkoliv humor, který je přesný. Humor Pečeného sněhuláka mi není blízký. Ale vážil jsem si toho, že jsem mohl dělat něco jiného, než jsem dělal do té doby. A protože jsem vždycky chtěl humor tvořit, tak ve chvíli vzniku to pro mě bylo fajn. Ale když jsem se pak na to díval, tak ty věci pro mě vlastně nebyly vtipné, nebavily mně. Když jsem do toho šel, tak jsem pořádně nevěděl, do čeho jdu. Ale byl jsem nadšený, že se mnou chce někdo dělat, že se můžu vyřádit. Asi jsem nedohodnotil všechny důsledky, ale nelituji toho.“

A Tři tygři?

S mým spolužákem a kamarádem Robinem Ferrem, který hraje v Divadle loutek, jsme se v humoru našli. Když se chceme zasmát, tak víme, že musíme být spolu. Vytvořili jsme dvě postavičky, se kterými jsme už různě po Ostravě vystupovali. Mělo to docela úspěch a na základě toho se nám ozval Albert Čuba, a Tři tygři je jakýsi kompromis našich přístupů k humoru. Naše chystané vystoupení by měl být zábavný improvizační večer, kde si diváci budou moci vybrat, co chtějí vidět. Zadají nám témata a my se je budeme snažit improvizačně zpracovat a zahrát.

Divadlo, škola, Tři tygři – máte vůbec čas na něco mimo obor?

Hrozně rád běhám a taky mě vždycky zajímaly bojové sporty. Ještě před dvěma lety jsem měl asi o pětatřicet kilo víc. Bylo to zřejmě spojeno s pubertou, s tím, že jsem začal pociťovat jistý stres a tlak, tak jsem to zajídal. A to, že jsem začal hubnout a sportovat, je zase spojeno s divadlem. Kila navíc mě omezovala, a nechtěl jsem být zařazován jen do určitého typu. Začal jsem s tím na Štědrý den. Ležel jsem u televize, jedl a díval se na pohádku. Bylo chvíli před štědrovečerní večeří a mě napadlo, že musím začít něco dělat. Vstal jsem, omotal se igelitem, navlékl jsem na sebe tři vrstvy oblečení, takže jsem byl ještě jednou tak větší, a šel oběhnout náš dům. Byla tma, trošku sněžilo a oběhnutí naší poměrně velké zahrady mě úplně vysílilo. Strašně jsem se na sebe naštval, cítil jsem se ponížený, jak mi to nejde, že neoběhnu ani barák. A to byl ten spouštěč, že jsem pak denně běhal deset kilometrů a dostal se s váhou skoro na hranu anorexie.

Projevila se ta změna vzhledu třeba na přízni opačného pohlaví?

Ano, hned jsem si našel přítelkyni (smích).

Takže případné fanynky nemají šanci, nejste volný?

Bohužel ne.

Štěpán Kozub (uprostřed) na zkoušce inscenace Něco za něco. (Foto: R. Polášek)

Nyní ztvárňujete jednu z hlavních rolí v připravované inscenace Shakespearovy hry Něco za něco – jak vám je? Cítíte zodpovědnost, nebo se těšíte?

Já se ke všem rolím snažím přistupovat stejně a nervózní jsem, ať jde o malou nebo hlavní roli. Navíc Shakespeara dělám poprvé. Něco za něco není lehká hra a já jsem trémista. Je to výzva, kterou nechci pokazit, především kolegům.

Co vám na Shakespearovi zatím „nejde“? Co je nejčastější připomínka režiséra Ivana Krejčího?

Abych držel myšlenku a chápal postavu i v mikrosituacích, které ještě nemám všechny utříbené.

Jak byste pozval své rodiče, pedagogy, kamarády a přítelkyni na Něco za něco?

Rodičům bych řekl – přijeďte, protože mě uvidíte hrát v profesionálním divadle, pedagogům – přijďte se podívat, jestli to dělám dobře, kamarádům – přijďte, ať ze mě můžete mít srandu a přítelkyni – opravdu chceš jít? (smích).

Autorka rozhovoru je tiskovou mluvčí Komorní scény Aréna