Filharmonie cestovala v čase a objevovala zapomenuté hudební klenoty

Žijeme v době, v níž je těžké hledat a nacházet nové jistoty, i proto se vracíme k těm zažitým a osvědčeným. O to víc potěší, když se na programu koncertu objeví skladba, která je neznámá a nutí nás nikoli k osvěžování hudební paměti, ale k pozornému soustředěnému poslechu. Je to výzva, jíž je třeba přijmout.

Igor Františák v zákulisí koncertu. (Foto: Ivan Korč)

Serenáda f-moll op. 3, maďarského skladatele Leo Weinera (1885 – 1960) je kompozicí takového zrna. Weiner napsal za svůj život okolo třiceti skladeb, celý svůj profesní život zasvětil pedagogické práci (skoro půl století vyučoval na univerzitě v Budapešti), šéfoval též budapešťské komické opeře. Serenádu napsal v roce 1906, tedy v pouhých jednadvaceti letech, přitom se jedná o hudbu velmi pozoruhodnou.

Příznačný maďarský lidový kolorit byl identifikovatelný ihned od první věty, která začíná synkopovanou melodií ve flétnách. Také další věty přinesly hudbu mimořádně barevnou a melodicky působivou. Třetí věta zaujala náročnými sóly dřevěných dechových nástrojů, které báječně zahráli klarinetista Roman Šimíček, fagotista Jiří Dřevjaný, hobojista Dušan Foltýn a flétnista Josef Pukovec. Serenáda oslovila posluchače svou mladistvou hudební bezprostředností, ale dala jednoznačně najevo, jak obrovský tvůrčí talent se ve Weinerovi ukrýval.

Členové Janáčkovy filharmonie během koncertu. (Foto: Ivan Korč)

Brahmsova Sonáta pro klarinet a orchestr č. 1 op. 120 byla ideální příležitostí pro renomovaného českého klarinetistu Igora Františáka. Skladbu, kterou z klavírní verze instrumentoval pro orchestr Luciano Berio, zahrál Františák s citlivou dynamikou a noblesní výstavbou frází. Orchestrace sice v několika málo případech sólový nástroj dynamicky zastínila, sonáta však svými hudebně vyjadřovacími prostředky není manifestací nástrojové virtuozity. Brahsmova oduševnělá hudba se nese v kontemplativním duchu a doprovodný part je komponován jako rovnocenná hudební složka. Proto organické splynutí klarinetu a orchestru bylo adekvátní a pochopitelné.

Opravdovou nástrojovou lahůdkou byl Koncert pro klarinet, basetový roh a orchestr č. 2 op. 114 Felixe Mendelssohna Bartholdyho. Partů se zhostili Igor Františák (basetový roh) a Daniel Svoboda (klarinet) s nádhernou grácií. Interpretace vděčného koncertního kusu byla znamenitá ve výstavbě frází i v přesné souhře a přitažlivě modelované dynamice obou sólistů. Daniel Svoboda se sólově neobjevuje příliš často, o to více je každé jeho vystoupení potvrzením vynikajících instrumentálních kvalit.

Daniel Svoboda (vlevo) a Igor Františák během koncertu. (Foto: Ivan Korč)

Beethovenova první Symfonie C-dur op. 21 celý koncert uzavřela. Skladba nepatří z mistrova díla k těm častěji prováděným, přestože se jedná o hudbu velmi zajímavou, která je klíčem k pochopení vývoje skladatelova pozdějšího hudebního stylu. Symfonii zahrála Janáčkova filharmonie skutečně znamenitým způsobem. Forsterova preciznost a detailně prokreslená artikulace byly patrné z každého tónu. V mikrostruktuře se jednalo o vynikající rozvržení dynamické a agogické stránky témat a drobnějších motivů, šířeji se v tektonické výstavbě interpretům povedlo ztvárnit symfonii plasticky a překvapivě progresivně. Förster je v interpretaci německé hudby bravurní a v Janáčkově filharmonii našel jedinečného společníka pro realizaci svých zkušeností.

Dirigent Heiko Mathias Förster. (Foto: Ivan Korč)

Výborně hrající Janáčkova filharmonie podala jeden ze svých nejlepších výkonů této sezóny a celkový dojem byl pozitivní a obohacující. Někdy se zkrátka vyplatí zajít si na skladby, které neznáme. Může se stát, že nám dají mnohem víc, než stereotypně omílané „hity“. Tak to chodí.