Herec Přemysl Bureš se proměnil ve filmového netvora. Stále nevím, kam mě osud vede, říká
22.10.2015 07:30 Martin Jiroušek Atd. Rozhovor
Charismatický herec a majitel ostravského absintového klubu Les Přemysl Bureš přes léto nezahálel. V Berlíně si zahrál roli blázna, který má znetvořenou tvář. Pak rovnou skočil do přípravy nových divadelních projektů. Zanedlouho se v Ostravě například představí v Komorní scéně Aréna nebo ho můžete vidět v Národním divadle moravskoslezském v čerstvě nastudované avantgardní opeře Tři přání. O všech svých aktivitách se rozpovídal v rozhovoru pro deník Ostravan.cz.
Tvář Přemysla Bureše se pod maskou změnila v nepoznání.
Foto: Archiv P. Bureše
Naposledy jsme spolu hovořili na jaře po velkolepém triumfu snímku Cesta ven, filmu Petra Václava, ve kterém hraješ jako jediný herec mezi romskými neherci. Co se od té doby změnilo?
Pořád se něco děje, tedy i mění. Teď prožívám jakési životní, zásadní změny, ať už v soukromém, či profesním životě. Sám stále nevím, kam mě osud vede. Více si ale uvědomuju podstatu života, lásku, přítomnost, smrt…
Přes prázdniny jsi pendloval mezi Ostravou a Berlínem, kde jsi pracoval na svém už druhém německém filmu. Tentokrát tě čekala náročná práce v maskérně a pak na place. Můžeš tento projekt blíže představit?
Pracuji na pokračování úspěšného historického filmu Hebamme v Německu, který točí výborný finský režisér Hannu Salonen. Hraji v něm blázna, válečného veterána. Role není nikterak velká, ale prostor jsem měl a ta role je zajímavá i tím, že mě vždy před natáčením museli několik hodin líčit. Třeba až pět hodin, abych vypadal, jak si tvůrci přáli – otřesně a věrohodně.
Takže ses dostal na úroveň těch nejslavnějších herců, specializujících se na role monster. Ti také dlouhé hodiny proseděli v maskérně. Třeba britský herec Boris Karloff při líčení na slavné Frankensteinovo monstrum, ten se tehdy dokonce soudil s producenty, aby mu hodiny strávené v maskérně započetli do hereckého honoráře.
Pravda, kdybych věděl do čeho jdu… Ale vše jsem měl už obsaženo ve smlouvě a potažmo i v honoráři. Ne vždy to ovšem bylo až tak strašné. Po těch úvodních dnech se moje maskování podařilo zkrátit na tři a půl hodiny. Jenže celý den jsem pak s latexovou maskou trávil na place nebo v karavanu, třeba i dvanáct hodin. Měl jsem sice zvláštní pozornost, ale nemohl jsem se pořádně najíst a napít: Káva a alkohol byla zakázaná kvůli odulaci, ale užíval jsem si to.
V čem je tato maska unikátní a jak souvisí s tvou rolí?
Především svým vzhledem popálené a deformované kůže na mé tváři. Je unikátní a filmaři ji přirozeně chtějí co nejvíce prodat, takže mě museli opečovávat a samozřejmě jsme točili co nejvíce detailů. Hraji veterána z války Bartigera Irrera, který má svá zranění a který se chová až zvířecky, aby mu nakonec provedli liposukci za přítomnosti všech zúčastněných.
Co si pod tím můžeme představit?
Představ si třeba ponurý film s nádechem hororové atmosféry, kde jsou tajemné postavy a jedna ještě k tomu ještě vypadá tak, že bys ji vážně nechtěl o samotě potkat.
Jak maska vznikala?
Vozili mě do Berlína, kde vznikal základní odlitek mého obličeje, se kterým se pak pracovalo dál. Při výrobě dýcháš jen nosem a pak na tebe plácají hmotu, latex a sádru, nic pro klaustrofobiky Mimochodem Jorn a Lisa, kteří make-up vytvářeli a se kterými jsem se spřátelil, jsou ve svém oboru špičkoví profíci. Jejich studio vizuálních efektů a make-upu v Berlíně, který založil právě Jorn, dělá masky do hollywoodských bijáků a samé vynikající věci, spolupracovali třeba na Harry Potterovi, Hře o trůny nebo Hanebných parchantech, Panovi nikdo, Ranhojiči a dalších filmech.
Ví se, kdy bude premiéra?
Nemám tušení a ani se o to nezajímám. Asi se to dozvím, až mi přijde pozvánka. Pokud mi čas dovolí, rád pojedu, už jen kvůli Jornovi a Lise.
A co další natáčení?
Dotáčel jsem seriál Místo zločinu Plzeň, Četnici z Luhačovic pro Českou televizi Brno a pro ČT Praha začínám točit s režisérem Janem Pachlem detektivní seriál Rapl. Hraji samozřejmě záporáka, detektiva kapitána Buchara. Půjde o volné pokračování úspěšného seriálu Cirkus Bukowsky.
Můžeš k tomu prozradit něco bližšího?
Četníci z Luhačovic se odehrávají v čase první republiky a seriál je více laděn do filmové podoby i délkou jednotlivých dílů. Rapl je krimi seriál ze současnosti s Hynkem Čermákem v hlavní roli a myslím, že by mohl dopadnout dobře, už jen proto, že ho točí tvůrci, kteří žánru rozumí. Jinak všichni ale víme, že je přeseriálováno a obzvláště v této sekci.
A co absintový klub Les, který se stal jedním z důležitých center ostravské kultury. Skoro každý den zveš jeho příznivce na nějakou akci, jak se to dá všechno zvládnout? Starat se o klub a ještě do toho natáčet…
Jak se to dá skloubit? Mám kolem sebe dobrou partu. Většinu věcí si ale dělám sám, aniž bych měl nějaké rozsáhlé produkční ambice. Nehrotím to – co stihnu, to stihnu. Ale pravda je, že mě to pomalu začíná vysávat, a tak se snažím vytvořit si disciplínu, což je pro mě ohromně těžké.
Co teď v Lese připravujete?
Jeden z našich skvělých současných dramatiků Tomáš Vůjtek bude mít v Lese 16. listopadu premiéru své nové hry Spolu, která vypráví o Adině Mandlové a Lídě Baarové. Tuto hru sám i režíruje a objeví se v ní Pavla Gajdošíková z Divadla Petra Bezruče a Zuzana Truplová z Komorní scény Aréna. Bude se hrát v prostorách podzemí, které jsme otevřeli narychlo ještě před prázdninami a už jsme v něm měli kromě stálé a úspěšné Paseky Petra Hrušky a jiných pořadů i velmi úspěšnou premiéru performance Igora Vejsady a jeho tanečníků spolu se světovým virtuózem na cimbál Danem Skálou. Moc se povedla a připravujeme volné pokračování tentokrát propojené s operním zpěvem, kde mi přislíbila účast jedna špičková sopranistka – ale to víš, nejsou granty a peníze na kulturu, tak si vždy musíme nějak poradit.
Takže v podzemí v Lese to teď hodně žije…
Ano, otevírali jsme narychlo před prázdninami. Přineslo to více starostí, je třeba udělat novou podlahu, na zimu připravit topení, na které bohužel nemám peníze, no a mecenáši v naší zemi neexistují. A pokud ano, nejsou to mecenáši v pravém slova smyslu. I když jeden takový mecenáš je nablízku, je to majitel baráku pan Šimek.
Plánů mám hodně, ale víš, jak to chodí, všechno jde zatím samovolně podle toho, co je v našich silách, abychom to stihli. Mám radost, že sem přicházejí lidé, kteří chtějí něco spontánně dělat. Takže tvoří s nadšením a z určitého přetlaku, bez nároku na honorář, ale třeba za pivko, ale to samozřejmě pořád nejde a z provozu bych to těžko dál utáhnul. Z dalších aktivit klubu nesmím zapomenout na náš literární časopis Posed, který vede Jakub Chrobák. Vydáváme jej každý měsíc a samozřejmostí jsou už pravidelné vernisáže výstavy obrazů. Teď se soustředím s novým kurátorem Vaškem Pazderou na mladé talenty, a to i ze zahraničí. No, uvidíme, jak to všechno dopadne, ale věřím, že to budou skvělé výstavy.
Od minulého týdne účinkuješ v opeře Bohuslava Martinů Tři přání v Národním divadle moravskoslezském. To jsou pro tebe docela neznámé vody…
Ano, mám tu čest vystupovat v nové inscenaci opery Tři přání Bohuslava Martinů, která měla před týdnem premiéru. Je to pro mne nevídaný zážitek, opera jako taková a celý ten pěvecký a hudební ansámbl. Krása! Hraju postavu filmového režiséra, a coby činoherec spíš vytvářím tu a tam takovou jemnou vatu celého příběhu. Libreto Ribemonta-Dessaignes tu avantgardu a výjimečnost díla jen podtrhuje. Jsem rád, že režisér Jiří Nekvasil mi nabídnul roli v takové záležitosti. Kromě toho mne teď čeká další divadlo. Zkouším jako host v Komorní scéně Aréna v Shakespearovské hře Něco za něco v režii Ivana Krejčího. A Ivan přesně ví, kudy tu hru táhnout. Skvělý soubor bez příkras, ne nadarmo získal titul Divadlo roku! Jestli dovolíš, rád bych čtenáře pozval nejen na operu Tři přání do Národního divadla moravskoslezského, ale i na tuto výbornou činohru Komorní scény Aréna a samozřejmě také do klubu Les na chystaná představení a divadelní premiéru Tomáše Vůjtka Spolu.
Přečtěte si více z rubriky "Atd.", nebo přejděte na úvodní stranu.