Režiséři z Hollywoodu si někdy nevědí rady. Pomůže jim Ostravák Miro Škandera

Mirku, ty jsi měl složité peripetie, nejprve jsi bydlel se šváby a s myšmi, pak se ale obrátila karta a stal ses číšníkem. Kdy tě napadlo, že budeš dělat ve filmu?

Pamatuji si na to přesně. Když jsem byl na filmovém festivalu v New Yorku, potkal jsem režiséra Davida Ondříčka. Řekl jsem mu, že nechci zůstat jako číšník, ale že chci do filmu. Podpořil mě v tom a tvrdil, že to jde. Povzbudil mě. Jeho kolega naopak mínil, že když jsi dobrý číšník, tak to také není špatné. V duchu jsem si ale říkal, že ne, že nikdy nebudu dobrý číšník.

Tvoje začátky ale byly ještě dramatičtější, protože ses dostal do USA jen náhodou a za docela drsných podmínek…

Původně jsem chtěl do Austrálie, protože jsem se nedostal na vysokou školu. Ale znali jsme jenom kontakt na lidi v Chicagu. Po příjezdu tam jsme zjistili, že všechno je nelegální. Bydleli jsme v nějaké díře se šváby a potkany. Čistil jsem cihly, pracoval na stavbách. Podruhé při návštěvě Spojených států jsem ke konci pobytu objevil Floridu a zjistil jsem, že je to místo mých snů. Dostal jsem zelenou kartu, oženil se tady a pořád jsem ale nevěděl, že chci dělat v animaci. Ještě předtím jsem se vypracoval na číšníka. Pracoval jsem třeba v New Yorku na docela zajímavém místě, kde se natáčel Koktail s Tomem Cruisem.

Dnes jsi zkušený animátor, pracuješ s největšími filmovými studii v oboru, setkal ses na place s režisérem Michaelem Bayem nebo s producentem J. J. Abramsem. Jako číšník ses ale možná měl také možnost setkat s celebritami, třeba ještě většími?

Když jsem pracoval v New Yorku, tak k nám do baru jednou přišel Leonardo di Caprio, ale zrovna jsem neměl službu, takže smůla. Ale na druhý den se přišli podívat novináři, a tak jsme jim s kolegy v práci udělali menší show a tvrdili jsme, že di Caprio k nám chodí pravidelně a ukázali jim, v kterých místech má jakoby své oblíbené místo.

Dnes se podílíš na řadě návrhů pro scény k fantasy nebo sci-fi filmům. Paradoxně na ně ale moc nekoukáš?

Sci-fi není šálek mého čaje. Spíše mám rád dokumenty, třeba o kriminalitě nebo o hudbě. Překvapují mě ale tvůrci jako Michael Bay, který natočil film, ve kterém si dovolil mít v hlavních rolích hned dva černochy, což nebývá zvykem. Jemu to vyšlo, i když si jednu ze scén, kterou ve filmu chtěl mít, musel zaplatit z vlastních peněz.

V čem spočívá tvoje práce, které se odborně říká previzualizace?

Většinou jde o filmové sekvence náročné na speciální filmové efekty. Tvůrci se chtějí rozhodnout předem, protože jinak by tyto scény byly velmi drahé. Proto si takovou previzualizaci pořizují pro svou lepší orientaci. Hodně věcí se ale během natáčení změní. Nejvíce jsme zatím pyšný na spolupráci s režisérem Michaelem Bayem na snímku Transformátoři 4. Byl jsem s ním v osobním kontaktu a myslím, že jsme si docela dobře rozuměli. Má rád horory a je nekompromisní. Jako film se mi Tranformátoři sice nelíbí, ale co se týká pracovní zkušenosti, je pro mne jedním z nejdůležitějších.

Můžeš detailněji přiblížit svou práci na filmových sekvencích?

Jak dostanu sekvenci, nevím nic, někdy dostanu scénář ve formě jedné věty. Pak si scénu rozkreslím tužkou na papír. Teprve pak na počítači začnu animovat, poté přidávám postavy. Pak se snažím přidat pohledy kamery. Jindy mi dají třeba storyboard s rozkreslenými záběry, ale mnohem častěji se stává, že mi jenom naznačí myšlenku. Pětisekundový záběr trvá třeba týden. Záleží na tom, jak je vybíravý režisér, někteří nemají vůbec představu, co chtějí.

Jak ale vypadaly tvé začátky?

Zpočátku jsem dělal technické záležitosti, třeba kolem proměny pozadí, místo zeleného plátna hrad, a to tak, aby se 3D kamera pohybovala v tomto záběru na pixel přesně. To bylo případě filmu Nevědomí s Tomem Cruisem. Jak vystřelí, tak jsem musel říct, kde by měla v tu chvíli být pistole a kde je Cruisovo tělo, tak, abychom mohli ukázat, kde je zraněný. Měl na hlavě kuklu, abych mohl ukázat, kde se má jeho hlava vymazat. Jinak jsme třeba předělávali film ze 2D na 3D. Takže jsme vše, co se hýbe, museli animovat.

Když ses rozhodl v Americe znovu studovat, už si sis musel školu sám zaplatit, bylo to náročné?

Číšník si vydělá tak 20 až 40 tisíc dolarů za rok. Když jsem chtěl dále studovat, platil jsem si vše sám, do školy jsem chodil po večerech, což nebylo zrovna ono, protože dva roky jsem neměl volný večer. Pomohlo mi 3D vidění, které mě naučili na Stavební průmyslovce v Zábřehu, deskriptivní geometrie. Musel jsem si jednotlivé záběry umět představit, budovy v trojrozměrném prostoru, a to mi hodně dalo.