Ostrava Kamera Oko završuje novou etapu. Konečně má své zázemí a vzdává hold 35mm formátu

Specifickým prostředím festivalu se stává především ostravské Minikino, které promítá cyklus Polární záře nad Ostravou, a pak unikátní festivalový „stan“ – dvojsálí s kavárnou Cineport na Dole Hlubina.

„Z 35mm formátu hrajeme tak jednou dvakrát do roka, je to pro nás nostalgie. Po dlouhé době je to změna – projedeme stroj, promažeme cívky. Dostáváme se do starých časů. Někomu se to líbí více, protože digitální obraz je moc hladký, chybí prolínačky,“ říká Vladimír Jemelka, dvorní promítač z Minikina.

V sále sice sedí pár diváků, ale obraz z norského filmu Vzpoura v Kautokeinu je jedinečný, poškrábaný, ne zcela prosvětlený, ale prostě unikátní, jak to dnes uvidíte málokde.

Komorní publikum zažije i nečekané vyrušení, když pás na cívce dojde uprostřed děje a v sále zablikají světla. „To se vám přetrhl film?,“ ptá se titulkářka po skončení projekce promítače. „Kdepak, máme jenom jednu mašinu na 35mm pás, tu druhou jsme vyměnili za digitální projektor, ale Kamera Oko si vyžádala speciálně 35mm formát, který se musí při projekci vždy přerušit, protože musím prohodit kotouče,“ vysvětluje promítač.

Zároveň komentuje téma způsobu natáčení filmů. „Na festivalu Ostrava Kamera Oko jsou sledovány různé přístupy k obrazu. Tyto tituly jsme promítali v digitální verzi v rámci Týdne severských filmů, ale teď se u toho klasického formátu na desetikilových kotoučích i trochu zapotím,“ směje se Vladimír Jemelka.

Škoda jen, že záměr není dotažen úplně a organizátoři na unikátní specifikum 35mm celuloidu své diváky lépe nepřipravili. „Už nám na to nestačily síly,“ přiznává ředitel přehlídky Jakub Felcman. Podle něj festival stojí na soutěžní přehlídce. Letos se v ní utkává šest snímků a jeden dokonce reprezentuje Česko.

„Základem je pro nás soutěžní výběr. Festival na něm stojí a padá. Determinuje OKO do budoucna. Naplno jsem si to uvědomil právě na letošním sedmém ročníku. Intenzivně jsme pracovali na přípravě šesti filmů, věnovali jsme tomu hodně energie, která se letos zúročila, máme princip mít tři zavedené autory, tři nové a jejich kameramany,“ vysvětluje ve festivalovém centru Cineport.

Pro filmové labužníky nemá OKO chybu, mohou detailně poznat specifika kameramanské práce. „Každý režisér pracoval s novým kameramanem, který pro ně není obvyklý, každý z režisérů má svůj styl a každý kameraman se na něj musí adaptovat,“ vysvětluje Felcman a významně zdůrazní: „Poprvé máme v soutěži český film od slovinského režiséra Olma Omerzu pod názvem Rodinný film,“ říká.

Letošní OKO má i mnoho zvláštností, řada z nich vychází z dlouhodobého dramaturgického plánu. Objevují se zde tvůrci, kteří už tady byli zastoupeni v minulosti. Třeba kameramanka Irina Lubtchanski. „Natočila nejnovější snímek Arnauda Desplechina, kterým jsme zahajovali. Máme v soutěži dvě ženy kameramanky, což je zajímavé a zvláštní,“ upozorňuje Felcman.

Jeho pozornost se dále upíná k festivalovému zázemí, které na OKO nebylo nikdy tak zásadní jako letos. „Cineport je pro nás vyvrcholení mnohaletých snah od roku 2009. Jsme v kulturní čtvrti. Podoba, kterou jsem si vysnil. Málokdy se stane, že pro festival někde postaví takovéto centrum, přitom to není jenom o OKO, ale Cineport bude sloužit i dalším kulturním aktivitám,“ dodává.