Předposlední koncert Svatováclavského festivalu byl šitý na míru romantikům

„Bude lépe, když tato symfonie, která je rozměrnější, než je zvykem, bude provedena hned po počátku koncertu, než na konci, snad hned po ouvertuře, árii nebo nějakém koncertu. Ztratila by celou svou působivost, kdyby byl posluchač unaven skladbami, které koncertu předcházely.“ Když tyto věty vpisoval čtyřiatřicetiletý Ludwig van Beethoven do jednoho orchestrálního hlasu své nové třetí symfonie, psal se rok 1804. Původně chtěl skladatel skladbu dedikovat Napoleonovi, když se prohlásil za císaře francouzského, však Beethoven připsal do italského vydání: „Skládána k uctění památky velkého člověka.“ Na jiném místě pak na adresu Napoleona uvedl, že jeho symfonie má také smuteční pochod, tedy předzvěst konce.

Třetí symfonie Ludwiga van Beethovena je dílo neobyčejné myšlenkové hloubky, geniální kompoziční práce, stavebné dokonalosti a vzrušujícího výrazu. Ačkoli skladba využívá typické formové prostředky hudebního klasicismu (sonátovou formu), Beethoven v této symfonii provedl řadu inovací: zredukoval introdukci na pouhé dva akordy na tónice, rozšířil provedení do nebývalých rozměrů, zavedl do orchestru třetí lesní roh, zrovnoprávnil dechové nástroje postupným předáváním hudebních motivů. Do poslední věty implementoval barokní formu stretty (těsny) jako symbolický pozdrav mistrům Händelovi a Bachovi, kterých si nesmírně vážil.

Dirigent Ondřej Vrabec během koncertu. (Foto: Ivan Korč)

Czech Virtuosi pod taktovkou Ondřeje Vrabce působili jako sehraný, dobře šlapající orchestr. Možná to je určitou zralostí, kterou prozrazovaly tváře mnohých členů, svůj díl na tom však má, že se jedná o nejzkušenější interprety brněnské filharmonie a opery. Už zahájení první věty Allegro con brio – po avizovaných tónických akordech – přineslo nádherný přednes tématu ve violoncellech. Tektonická výstavba mladého Vrabce překvapila mnoha nečekanými momenty – zvýrazněním akcentů, zvýrazněním doprovodné melodie ve violách a mnoha dalšími pozitivními zásahy se před posluchači rozezněl Beethoven neuvěřitelně barevný, dynamický a bohatě prokreslený.

Svatováclavský festival měl zastávku v Pustkovci. (Foto: Ivan Korč)

Také druhá věta Marcia funebre, byla skutečným smutečním pochodem s temnými basovými akcenty, pochmurnou atmosférou a výstižně vedenou dynamikou. Vrabcovo dirigování bylo velmi svědomité v dávání nástupů a zejména v řízení dynamické hladiny jednotlivých nástrojů, které si přísně hlídal a ovlivňoval – vždy ku prospěchu celkového zvuku. Scherzo s technikou lomeného stylu bylo žertvou pro uši, tak vyrovnané vyznění nástrojových skupin, bezproblémová čistota a eruptivní gradace se v jiných nastudováních běžně neslýchá. Závěrečné větě trochu chyběl spekulativnější prvek a kohézní tektonická výstavba. Celkové ztvárnění však přesto převýšilo běžný filharmonický standard, který jsme zvyklí slýchat.

Koncert byl zahájen v intenci Beethovenova přání. Největší mistr vídeňského klasicismu dostal v druhé části programu pokračovatele veskrze podobného zrna. Stejně jako Beethoven se zamilovával do něžného pohlaví a stejně tak to byla vždy nešťastná nebo nemožná volba. Ano, Johannes Brahms, dokázal nemožné. Po experimentech s volnou formou, která vedla k Wagnerově věčné melodii, dokázal hudbu takříkajíc stabilizovat návratem ke starým formám. Přesto nikdy nerezignoval na dobově aktuální výraz, zejména jeho komorní a pozdní tvorba je naplněna hudebně apercepčním poselstvím v gnómicky ztajeném podání. Zcela záměrně se k Brahmsovi odvolávají skladatelé jdoucí naprosto odlišnou cestou, jako např. Arnold Schoenberg.

Esther Yoo odehrála koncert se zavřenýma očima. (Foto: Ivan Korč)

Brahmsův koncert je v české literatuře zaveden pod označením proti houslím. Tento mýtus byl vyvrácen praxí, málokteré houslové dílo obsahuje tolik nádherných hudebních myšlenek. Sólový part expresivním způsobem zahrála houslistka Esther Yoo. Její hra v první větě přetékala dramatickým výrazem, vášnivým přednesem a brilantní technikou. Yoo také projevila dostatek lyrického talentu v druhém tématu, odzbrojující byl její styl, kdy odehrála celý koncert prakticky se zavřenýma očima. Druhou větu Yoo zahrála jako opravdu upřímně prožitou meditaci, třetí věta v rondové formě byla famózní její přesností, souhrou s orchestrem a dynamikou. Koncert jednoznačně patřil k vrcholům festivalu, o čemž svědčil nadšený potlesk všech posluchačů vestoje.