Festival duchovní hudby v cílové rovince nabídl barokní procházku plnou radosti a úsměvů

Špičková interpretace, nenucené klaunství sólistů, pozorné řízení dirigenta a cembalisty Vojtěcha Spurného a dynamicky senzitivní ansámbl s uměleckým vedoucím Jakubem Černohorským patřily k jasným atributům příjemného koncertu. Než zazněly první tóny, vzal si tradičně slovo ředitel festivalu Igor Františák a po něm také skvělý rétor Spurný, který publiku spontánně přiblížil dramaturgii koncertu.

Z díla Johanna Sebastiana Bacha zazněl nejprve Koncert F dur BWV 1057 pro dvě flétny, cembalo a orchestr. Skladba patří k proslulé šestici koncertů zvaných Braniborské, ačkoli víme, že vznikly v Bachově köthenském období. Koncerty mají odlišné nástrojové obsazení, specifickou zvukovost a jsou dokladem Bachova svrchovaného mistrovství, zvukové odvahy a kompoziční imaginace. Čtvrtý koncert F dur Bach vytvořil na principu echa. Náročnému partu smyčců odpovídají dvě flétny. Tento postup byl v barokním slohu velmi oblíbený.

Sólisté Jan Ostrý (vlevo) a Philippe Bernold v Husově sboru. (Foto: Ivan Korč)

Sólisté Jan Ostrý a Phillipe Bernold se zhostili svých partů energicky. Akusticky vyzněl lépe moderní pozlacený nástroj Ostrého, Bernoldova dřevěná flétna sice oplývala nádhernou proteplenou barvou, ale díky nepříjemné akustice kostela se dynamicky trochu ztrácela. Spurného vzorné vedení od cembala, včetně jeho vynikající hry, korespondovalo s jemnou, graciózní dynamikou komorního orchestru, kterou jeho vedoucí Jakub Černohorský tvaroval ve prospěch obou sólistů, vědom si akustických nevýhod interiéru kostela.

Také další skladba Bachova syna Carla Philippa Emanuela Bacha byla vzrušujícím zážitkem. Symfonii č. 3 C dur pro smyčce Wq 182/3 představili umělci jako dílo progresivní, zajímavé a bohatě naplněné neotřelými melodickými i harmonickými postupy. Souhra komorního orchestru byla znamenitá, v symfonii mohli hráči trochu přitlačit na pilu a dovolit si vykroužit dynamiku expresivněji.

Houslista Vojtěch Zajíc ve chvíli soustředění. (Foto: Ivan Korč)

Třetí skladbou byla Orchestrální suita č. 2 h moll BWV 1067 pro flétnu a smyčce Johanna Sebastiana Bacha. Bach vytvořil celkem čtyři orchestrální suity a podobně jako v Braniborských koncertech přišel s velmi osobitým řešením francouzské orchestrální předehry s volným řazením tanců na principu suity. Závěrečná proslulá Badinerie byla ukázkou dokonalé virtuozity francouzského flétnisty Bernolda. Už zvolené tempo bylo na hranici hratelnosti, Bernold však znamenitě zvládl náročný part nejen technicky, ale obohatil jej o distinktivní dynamiku a elegantní francouzský šarm. Suita a zejména její poslední část Badinerie vzbudila mimořádný ohlas publika, což vedlo umělce k jejímu okamžitému zopakování. Čin, který se obyčejně na koncertech klasické hudby neobjevuje, byl velmi svěží a neotřelý.

Sólisté s uměleckým vedoucím orchestru, houslistou Jakubem Černohorským. (Foto: Ivan Korč)

V poslední skladbě především flétnového skladatele Johanna Joachima Quantze se opět představili oba sólisté Jan Ostrý a Philippe Bernold. V Koncertu G dur pro dvě flétny a smyčce bylo možné vnímat jednotlivá interpretační specifika obou umělců. Ostrý se profiluje jako Bernoldův žák, bylo patrné, že je naladěn na stejnou „uměleckou“ vlnu. Dokonce i vtípky Ostrý dělal podobné, ač s menší přirozeností než vrozený komický talent Bernolda (skvělá byla jeho scénka s dárkovou taškou). Instrumentálně je Bernold znamenitý neobyčejně dynamickou hrou (což je u flétnistů mnohdy problém) a mimořádnou muzikalitou dovolující mu být v náročných melodických konstrukcích barokní hudby jakoby svobodný a uvolněný. Z jeho interpretace čišela hravost, nezatíženost technikou, přirozená plasticita melodických ozdob a adekvátní frázování. Ostrý naopak oslnil zejména suverénní technikou, která se vymyká běžnému standardu, je to hráč mimořádných kvalit, jeho interpretace byla rovněž působivá, výstavba jeho partu však ve srovnání s Bernoldem nebyla tak přesvědčivá, což nijak nesnižuje fakt, že jejich souhra byla znamenitá a představila skutečně dva špičkové flétnové interprety.

Zleva Marek Šumník, Pavel Vítek, Tomáš Svozil a Lumír Kavík. (Foto: Ivan Korč)

Koncert měl obrovský ohlas, o čemž svědčil přídavek v podobě poslední věty Allegro assai Quantzova koncertu. Co však potěší nejvíc, je skutečnost, že se málokdy vidí tolik radosti, pohody a uvolněnosti při interpretaci barokní hudby. Osobnost Spurného je katalyzátorem spontánní radosti z hudby posvěcené hlubokými znalostmi, zasvěceným přednesem a profesním zápalem pro věc. Proto byly vidět věci, které se běžně nevídají, například úsměv na tváři violoncellisty Tomáše Svozila jsem spatřil snad poprvé a nutno podotknout, že mu to velmi slušelo. Také ostatní hráči komorního festivalového orchestru si barokní hudbu užívali a povedlo se jim vytvořit báječnou atmosféru plnou radosti.