Stanislav Kolíbal v Domě umění: Kruh se uzavírá, vystavoval jsem tu už v roce 1943

Vůbec první výstavu jste měl právě tady v ostravském Domě umění už v roce 1943. Jak na ni vzpomínáte?

Musím vás poopravit, nebyla to moje samostatná výstava, ale šlo o členskou výstavu Moravskoslezského sdružení výtvarných umělců (MSVU), na kterou jsem byl pozván jako host.

Ale veřejně jste vystavoval poprvé?

To ano. Už jako student reálného gymnázia v Ostravě-Přívoze jsem se tehdy stýkal s ostravskými umělci, často právě s lidmi kolem jmenovaného sdružení, kteří znali některé mé kresby. Ti mě také doporučili jako hosta společné 37. výstavy MSVU. Pamatuji si, že jsem tehdy kresby a ilustrace vystavoval právě tady, v té menší výstavní síni v přízemí Domu umění.

Jak to na vás působí, že teď spolu mluvíme ve stejných místech?

Uzavírá se jistý kruh a je to tady pro mě zvlášť melancholická chvíle. Je tomu už přece jen dvaasedmdesát let, výstava se konala na podzim roku 1943. Coby student gymnázia jsem napřed musel požádat ředitele školy o povolení veřejně vystavovat.

S kým ze sdružení MSVU jste se tehdy třeba znal?

Například s malířem Janem Václavem Sládkem, jenž pocházel z Hukvald, ale působil i v Ostravě (poznámka Ostravanu: Sládek vystudoval malbu u profesora Františka Kysely na Uměleckoprůmyslové škole v Praze). Nebo se sochařem Augustinem Handzelem.

Handzelovi jsme tu také nablízku, už v roce 1926 vytvořil čtyři sochy horníků a koksařů pro protější fasádu paláce Elektra, tehdy bývalého Hornického domu, jenž byl postaven nákladem Odborového svazu horníků. Takže vás ovlivňovali malíři i sochaři. Čím jste chtěl být vy?

Řešil jsem to jako velkou otázku, bylo to těžké rozhodování. Tíhnul jsem k sochařství i grafice. A právě sochař Handzel mě ve svém ateliéru někdy nechal modelovat, protože já jsem žádný ateliér neměl. Zajímala mě i grafika a ilustrace, zkoušel jsem třeba ilustrovat básně Františka Halase nebo povídky Karla Schulze, které jsem měl velmi rád. Koncem války jsem ilustroval knihu povídek Hra o život ruského prozaika Borise Pilňaka, kterého popravil stalinský režim. Krátce po válce chtěl knihu vydat pražský vydavatel Vilém Šmidt, tomu ale jen vzkázali: „No, to vám nedoporučujeme. Ten byl likvidován.“ I díky takovým osudům, jaký měl Pilňak, jsem vůbec nesdílel všeobecné nadšení pro socialismus a bylo mi jasné, k čemu to vše povede.

Stanislav Kolíbal u jednoho ze svých objektů. (Foto: Aleš Honus)

Na reálném gymnáziu jste už nestačil za války odmaturovat, proč?

V oktávě, tedy před maturitou, jsem byl jednoho krásného dne povolán na pracovní úřad, který sídlil kousek od školy na Nádražní třídě a nedaleko dnešní galerie Chagall. Tam si mě pěkně zapsali a druhý jsem musel sfárat do dolu.

Co jste dělal na šachtě za práci?

Vozače na překopu.

Čili na čelbě, to je pěkná dřina. Ale zpátky k tomu rozhodování, zda budete dělat grafiku, nebo se vrhnete na sochařinu. Jak to dopadlo?

Už zmiňovaný malíř Sládek říkal: „Podívej se, dobře kreslíš, je zbytečné, abys šel na sochařství, tím se neuživíš. A náš krajan Antonín Strnadel je profesorem na UMPRUM, tak proč bys k němu nešel.“ Tak jsem tam hned po válce šel.

Vy ale nejste Ostravák, narodil jste se v Orlové, jak jste se do Ostravy dostal?

To je už známá historie, na kterou se mě v Ostravě často ptáte. Může za to okupace Těšínska polskou armádou na počátku října 1938 a přičlenění celé oblasti k Polsku. Když Poláci zavřeli orlovské české gymnázium, můj tatínek rozhodl, že emigrujeme do Československa, záměrně do hornické Ostravy, protože otec byl důlním zámečníkem. Stali jsme se tedy uprchlíky, ačkoliv dnes se všude používá slovo běženci, ale to je totéž.

V ostravském Domě umění už jste měl jednu retrospektivu, v roce 2009 to byla výstava kreseb a ilustrací. Navazuje současná výstava na tento projekt?

Výstavu z roku 2009 dokonce považuji za jakousi první část aktuální výstavy, byly na ni k vidění moje rané kresby s ostravskými motivy i ty poválečné. Přičemž jeden sál byl věnován ilustracím, kterých jsem za život udělal také dost. Současné pokračování výstavy se tak soustřeďuje pouze na sochy a volné kresby, které se sochami souvisejí.

Stanislav Kolíbal v prvním podlaží Domu umění. (Foto: Aleš Honus)

Představte, prosím, napřed expozici v přízemí Domu umění.

Hned u vchodu jsou třeba vystaveny moje figurativní sochy ještě z padesátých let, které jsem dosud do svých retrospektivních expozic ani nezahrnoval. A dokonce některé z těch plastik byly naposledy vystaveny někdy v době svého vzniku, třeba v roce 1957 v Alšově síni Umělecké besedy v Praze.

V té době jste se věnoval i scénografii, kterou jste také vystudoval. Realizoval jste po škole nějaké divadelní scény?

Dokonce i pro ostravské divadlo, dělal jsem třeba scénu k opeře Pozdvižení v Efesu, což bylo dílo tehdejšího hudebního skladatele Iši Krejčího.

Co jméno, to kulturní pojem, Iša Krejčí byl u počátků Osvobozeného divadla. S kým jste se v ostravském divadle ještě potkal?

Třeba jsem pro režiséra Ilju Hylase navrhl výpravu pro operu Zásnuby v Klášteře od Sergeje Prokofjeva. Tyhle počáteční etapy nebyly dlouhé, ale figurativní tvorba i scénografie k mé tvorbě samozřejmě patří. V přízemním sále Domu umění je však představena především volná tvorba, která se dá charakterizovat tím, co mě tehdy hodně zaujalo – tedy labilita a pomíjejícnost v čase. To je hlavní myšlenka. Typická pro tuhle etapu je třeba plastika Labil z roku 1964. Nebo o tři roky mladší Pád.

Co je Labil? Kdo je Labil?

Ted musím připomenout pozoruhodného amerického sochaře Alexandera Caldera, který už ve třicátých letech tvořil sochy jako jakési prostorové kresby z drátů a své skulptury nazýval mobily – mobilní sochy, bylo je možno instalovat do prostoru, zavěsit nebo je rozpohybovat. Později dělal velké objekty, kterým říkal stabily, ty podnes stojí před různými letišti, hotely a sídly význačných institucí. A když jsem začal své volné plastiky dělat já, a chtěl jsem vyjádřit onu zmiňovanou pomíjivost času, tak jsem vymyslel pojem labil. Byla v tom ona setrvávající nejistota, která začala s nástupem komunismu, tedy v letech tvrdé ideologické nadvlády, která lidem přinášela nesčetná utrpení.

Mobil, stabil, labil. Pěkné. Všiml jsem si, že když vás fotografové vyzvali, ať se postavíte ke své oblíbené soše, stoupl jste si právě k Pádu, k Labilu a potom k Papírovému pomníku. Co je ve druhém patře Domu umění?

Tam už jsou práce z doby od počátku sedmdesátých let. Hmotná plastika, kterou lze vidět v přízemí, se proměňuje v sochy – instalace. Hmota se ztrácí a vstupuje do ní linie, ať už drátěná, kreslená nebo třeba z provazů, ale to už jsme zase u Caldera. Sám jsem sochu nestudoval, tím jsem se od jiných sochařů dost lišil, mnozí z nich mi proto občas tyhle sochy vyčítali a říkali, že socha musí být objekt. A prý pořádně těžký. Ale proč? Vždyť socha může být i popis. Socha může být postavena na obrysu, nikoliv jen na objemu, na váze.

Umělec krátce před čtvrteční vernisáží. (Foto: Aleš Honus)

Vy jste se věnoval i sochařským realizacím v architektuře. Jsou tu představeny?

Jen na fotografiích. V prostřední místnosti v přízemí, tu si z gymnaziálních let pamatuji jako přednáškovou síň.

Máte fenomenální paměť, pamatujete si na některé přednášející v té síni?

Pamatuji si třeba přednášku spisovatele a literárního kritika Alberta Vyskočila nebo na recitaci Máchova Máje v podání Ludmily Pelikánové, pokud si tedy dobře vybavuji její jméno. Střídali se tu fantastičtí teoretici. Ale teď k současné výstavě, v té síni jsou třeba fotografie z některých mých realizací i návrhy toho, co z různých důvodů realizováno nebylo. Je tam třeba návrh na výzdobu nového československého vyslanectví v Brazílii, tu soutěž jsem vyhrál, k realizaci ale nedošlo, narazil jsem u hlavního architekta projektu, což byl Karel Filsak, pozdější autor pražského hotelu Inter Continental. Návštěvník třeba uvidí i fotky mých reliéfů pro podpůrné zdi Nuselského mostu v Praze, to je zachováno, nicméně posprejováno.

Z expozice Stanislava Kolíbala v Domě umění. (Foto: Aleš Honus)

Celou expozici si teď asi prohlížet nebudeme, spíše pozveme zájemce na vámi komentovanou prohlídku výstavy, která se uskuteční 15. října v 17 hodin. Prožil jste dvě totality, nacistickou a komunistickou, tedy doby nejisté a jak sám říkáte, tohle vše se zásadně odrazilo i ve vašem díle. Máme v dnešní svobodné době jistotu, že se nedočkáme nové nejistoty?

Nejsem prorok. Záleží na každém z nás, jak život zrealizujeme. „Tak nebo tak.“ Právě takto se jmenuje i diskusní pořad s kurátorem Martinem Dostálem, který se v listopadu odehraje tady u vás v Ostravě. Mohl jsem to udělat TAK, že jsem po roce 1945 a 1948 mohl pochlebovat komunistům a obhajovat jejich ideologii. Ale TAK jsem to neudělal, protože jsem režimu nevěřil. A vystudovat se mi podařilo jen díky mému takzvanému proletářskému původu, protože otec byl horník, za normalizace mi pak režim stejně nedovolil vystavovat celých 18 let. Nejistota? Jistota? Co nám čas předkládá, to nevíme. Ale třeba současnou vlnu uprchlíků, která nyní zaplavuje Evropu, cítím jako velkou krizi.

Sám jste uprchlíkem byl, jak už bylo řečeno. Na podzim v roce 1938 na útěku před polskými vojáky a nacionalistickými bojůvkami, tehdy šlo Čechům na Těšínsku skutečně o život. Myslíte teď na tu podobnost se současností, kdy do demokratické Evropy utíkají rodiny z válkou zmítané Sýrie.

Samozřejmě, všechno jsem to zažil. Vím třeba, co je to žít s ostatními uprchlíky v jediné místnosti, takto jsme v Ostravě bydleli celých 14 měsíců ve školní třídě v Poděbradově ulici, celkem v té třídě žilo 11 rodin uprchlých z Těšínska. A teprve za těch 14 měsíců jsme získali malý byt u kina Odeon v Přívoze.

*

Stanislav Kolíbal: Sochy a kresby (1954-2015). Dům umění v Ostravě. Výstava je k vidění do 3. ledna 2016.