Vladivojsko na debutovém albu trochu tápe. Výsledný dojem ale zachraňuje kapelnice

Vladivojna má za sebou bohaté hudební zkušenosti z kapel i sólové dráhy. Tři vydaná alba s ostravskou crossoverovou formací Banana jí vynesla pozitivní hodnocení a nebylo divu – tak originální a vybroušený rockový projev ve své době působil jako zjevení. S Bananou byla Vladivojna výborně sehraná, proto potěšil comeback kapely v loňském roce. Bohužel projekt byl brzy ukončen, Vladivojna oznámila, že si už hudebně nemají co říci, nová jiskra nepřeskočila a zpěvačka se musela poohlédnout po nových hudebních partnerech.

Nutno dodat, že Vladivojna v mezičase rozpadu a reinkarnace Banany stihla natočit tři sólová alba, hudbu k filmu, divadlu apod. Její univerzální muzikalita, autorské, aranžérské a instrumentální dovednosti jí dovolily jít vlastní cestou. Proto už její sólová prvotina Tajemství Lotopu nabídla velmi zdařilé písně, povýšené o hostování skvělého Amita Chatterjee. Také následující autorská alba Bohémy, Šraf a Tajemství sprostěradel přinesla v obou případech velmi zajímavé písně, schopné vybalancovat kvalitu neotřelostí aranží, svěžestí hudebních nápadů a záplavou textových neologismů a dadaismů.

Poněkud jinak tomu je v případě prvotiny jejího nového děťátka, nebo spíše dorostenců z Vladivojska. Touha po kapele (navíc po definitivním krachu Banany) byla asi příliš silná a příliš času na konkrétnější hudební nasměrování asi nebylo. Proto tahle parta zkřížila crossover s metalem, ovšem crossover není nějak z hudebních kreací pánů instrumentalistů slyšet. Tradiční přesahy obstarává hlavně Vladivojna. Kvalitu písní někdy tříští příliš omšelé kytarové linky, které nezastírají muzikantskou zručnost, ovšem co se týče invence, posílají album o notnou řádku let nazpět, za mnohem lepšími kapelami, než se v celkovém vyznění Vladivojsko prezentuje.

Debut pochopitelně provázejí zbytečné aranžérské úlety, kterých nejsou prosty ani lepší songy alba. Píseň Mrtvá je v repetici jinak skvělého refrénu překvapivě okořeněna sborovým halekáním, které příliš nesedí, ale možná je to jen můj dojem.. Dobrý refrén skladby Bacha, vysavač! je v čase 1.43 nahlodán nepovedeným přechodem bicích.

Kapela je, i přes inklinaci k poněkud přestárlému metalu, nejsilnější v pomalých pasážích, kde kytara komunikuje s baskytarou jen v dvojhlasých potemnělých linkách. Zpěv Vladivojny někdy připomíná Haubertův punkový přednes, což není songům nijak na škodu. Hlupáček zase jasně inklinuje k Pražskému výběru, ovšem bez „běrovské“ aranžérské rafinovanosti. Za pozornost stojí hravá „úleťárna“ Pokorná kura a taktéž Elektrický smog.

Mistr zvuku Petr Slezák ponechal nahrávce její syrovou neučesanost, garážový zvuk, a je to dobře. Každá inklinace k modernějšímu soundu by nutně narazila na přežitost kytarových postupů, které zachraňují jen Vladivojniny vokály, zdeformované hudební citace a schopnost svébytné absorpce různých vlivů.

Kytara Tomáše Kryla je přes veškeré instrumentální přednosti výrazově nezajímavá, šedá a pracuje s minimem efektů a barev, které se přirozeně v crossoverovém projektu nabízejí. Stejně tak basák Gody sází spíše na propracovanou harmonickou linku (což je k dobru věci) než na technické finesy. Bubeník Martin Hořic na mne místy působí, jako by si odskočil z nějaké venkovské kutálky na hudební záskok. Jeho bicí jsou neuvěřitelně „minimalistické“: s „bum – čvach“ si vystačí někdy po celou skladbu, jindy zase využívá, i když srdnatě,  dvojšlapku. Že by ji ale nějak smysluplně dovedl využít ku prospěchu písně? Je tam, aby byla změna. Bohužel Hořicovy bicí táhnou kapelu nejvíc k zemi. A pokud bude muset někdo v kapele zabrat a změnit svůj hudební obzor v intencích zpěvačky, bude to on.

Pocit, že album je trochu rychlokvašná a nevyzrálá záležitost lehce eliminují aranže, které jsou opět dílem Vladivojny. Ačkoli zřejmě dělala, co mohla, nepovedlo se jí dostat pod kontrolu vše, co by jednoznačně nějakou modifikaci chtělo. Její zpěv je tradičně vynikající, stejně tak texty povětšinou obsahují nezaměnitelné kouzlo, která umí zosnovat pouze ona: smíchat hrušky s jablky a přesto z toho vykřesat zajímavý tvar, který není blbý a zapamatujete si minimálně alespoň poetický refrén, jako například: „Laně to cítí, když se otevře nebe, duši zavolá k sobě, tělo rozpustí země“ (píseň Mrtvá).

Ale jako celek kapela působí staromódně, písním chybí nápaditější sloky (refrény jsou mnohdy o pár verst výš), větší kontrasty a dynamická propracovanost (změny typu nářez versus akustická část jsou až příliš stereotypní).

Vladivojna se obklopila poměrně dobrými muzikanty. Někteří jsou snad schopni opustit své stylové škatule a začít se poohlížet po nových hudebních trendech. Pokud tedy nechtějí ty staré jen tupě kopírovat.