Utrpení Panny orleánské v Opavě a Ostravě: Němý filmový klenot v novém hudebním hávu

Interiéry obou historicky cenných sakrálních památek propůjčily promítání filmového skvostu zcela jedinečnou působivost a autenticitu. Hudba Litevce Kutavičiuse je mistrovským dílem, která spolu s dokonalým filmovým zobrazením poslední sekvence ze života Johanky z Arku, vytvořila novou kvalitu. Interpretace orchestru Berg byla ukázkou dokonalé souhry, rozumu i citovosti spojené báječnou muzikalitou umělců.

Film Utrpení panny orleánské dánského režiséra Carla Theodora Dreyera vznikl v roce 1928 a je především hereckým koncertem jedné ženy, kterou byla neznámá, o to však více dechberoucí Maria Falconetti. Francouzská herečka, kterou si Dreyer našel v jednom v amatérském divadle, ztvárnila roli Johanky mimořádným způsobem. Její herecká kreace je právem považována za jednu z nejlepších v dějinách kinematografie. Svůj podíl na tom nepochybně má také Dreyerův pověstný perfekcionismus, který Falconetti nejednou přivedl na hranu emocionálního kolapsu.

Členky orchestru Berg během koncertu. (Foto: Ivan Korč)

Publikum v opavském kostele sv. Václava bylo převážně střední generace, ačkoli filmové ztvárnění Dreyera je neskutečně moderní a snese srovnání se současnou režisérskou praxí. Dreyerův film je neuvěřitelně dynamický, do nejmenších detailů propracovaný a od prvních sekund, kdy se Falconetti objeví na obrazovce, není pochyb, že to, co tato herečka dokázala pouhou mimikou obličeje, je zcela za hranicemi chápání. Přirozená krása Falconetti se ideálně spojila s určitou naivitou a současně buldočím odhodláním jejího přesvědčení. V kontrastu s její andělskou čistotou jsou soudci, jejichž obličeje připomínají šelmy a vyjadřují negativní emoce, kterých je člověk schopen. Záludnost, s níž se jí posmívají, pouští jí žilou, či jí stříhají vlasy a přikládají k hlavě korunu, je vlastně bojem s marností tohoto světa.

Z koncertu v kostele sv. Václava. (Foto: Ivan Korč)

Orchestr Berg hrál Kutavičiusovu hudbu neskutečně. Plasticita zvuku v akusticky vděčném interiéru kostela sv. Václava naplno ukázala své možnosti a hudebníci si tohoto faktu byli vědomi a využili jej v nejvyšší možné míře. Jejich dynamika byla neuvěřitelně bohatá. Hudba patrně nejuznávanějšího litevského skladatele Kutavičiuse k filmu přiléhala jako dobře střižené šaty. Jednak byla perfektně instrumentována – smyčcový orchestr byl obohacen o zvuk varhan, malého bubnu, xylofonu, zvonů a dřívek, které velmi účinně zvyšovaly napětí exponované na plátně – jednak naprosto homogenně souzněla s atmosférou filmu, byla ponořena do jedné výrazové roviny, která spočívala v opakování motivů, prostupování tónin a sugestivním gradování výrazově sevřených ploch.

Finální scéna samotné popravy získala využitím etnických a chorálních prvků mystický rozměr. Po upálení Johanky se i hudba zklidnila a získala smířlivý, kontemplativní charakter, ačkoli na plátně se odehrála apokalypsa. Hudba v podání orchestru Berg měla hmatatelně bolestný výraz, který místy svou dynamikou řezal v uších a dotvářel velmi přesvědčivě atmosféru utrpení mučednice.

Svatováclavský hudební festival po stylových exkurzích typu Jenkinsova Adiema znovu přesvědčil, že dokáže nabídnout posluchačům poutavá, kvalitní díla.