Premiéra Krausovy komedie Nahniličko u Bezručů evokuje dvě otázky: Proč a pro koho?

V programu k inscenaci hry Proti větru, uváděné pod podtitulem Nahniličko, se divák mimo jiné dočte, že titul získal druhou cenu v soutěži divadelních textů o Cenu Alfréda Radoka.  To, že se text Jana Krause dočkal v roce 1994 tak vysokého hodnocení, lze ale přičíst snad jen tomu, že na počátku devadesátých let byl jeho obsah velmi aktuální – autor se ve hře svým pověstným ostře satirickým tónem a v žánru grotesky vyjadřuje ke světu rádobypodnikatelů, spíše však mafiánů, jimiž byl tehdy český prostor doslova zamořen. Jinak totiž tento dramatický text dalšími klady příliš neoplývá: není zde mnoho dramatických situací a vztahy i jejich vývoj mezi jednajícími osobami jsou doslova banální. A téma jako takové, tedy satira zaměřená na svět podnikání, je už poněkud vyčpělé, i když podnikatelské prostředí v naší zemi se k lepšímu mění jen velmi pomalu, pokud vůbec.

V repertoáru Divadla Petra Bezruče se v několika minulých sezónách objevovaly komedie i tragédie tematicky a obsahově mnohem hlubší, řada z nich z pera vskutku slavných světových dramatiků nebo nových, nicméně velmi kvalitních autorů. Většinou pak šlo o scénování vedené snahou o typickou  „bezručáckou“ poetiku, které nikdy nechyběla občas až  kontroverzní osobitost. Díky tomu si Divadlo Petra Bezruče vytvořilo početnou obec diváků, kteří tuto poetiku oceňují a v kontextu ostravských divadel upřednostňují. Inscenace hry Nahniličko však takovou poetikou příliš neoplývá.

Výjev z inscenace Nahniličko v podání Divadla Petra Bezruče. (Foto: Tomáš Ruta)

Proč se tedy hra Nahniličko v Divadle Petra Bezruče hraje? Nabízí se odpověď: Jan Kraus má početnou skupinu příznivců, oceňujících jeho styl humoru, přítomný zejména v televizních talkshow Uvolněte se, prosím (ČT 2004-2010) a Show Jana Krause (TV Prima). Hra se ve hvězdném obsazení s Janem Krausem, Evou Holubovou, Ivanou Chýlkovou, Bohumilem Kleplem, Marthou Issovou a s několika dalšími hereckými obměnami udržela na repertoáru Divadla Na Zábradlí a Divadla Kalich s přestávkami celých dvacet let a hraje se dodnes. To je velmi silná propagace, naplňující příslib plného hlediště. Komerční záměr je tedy nabíledni.

A pro koho se hraje? Jestli pro ty diváky, kteří se do divadla jdou pobavit a odreagovat a svým způsobem poněkud povrchní vtípky jim ani moc nevadí, pak je tato dramaturgická volba namístě. U Bezručů jsme si ovšem v poslední době zvykli na poněkud těžší váhy i v komediích.

Z ostravské inscenace Krausovy hry Nahniličko. (Foto: Tomáš Ruta)

Autorka scény Lucie Labajová posadila diváky do amfiteátrového prostoru. To je určité ozvláštnění, i když poněkud samoúčelné: text samotný takové scénografické řešení nevyžaduje a pro herecké jednání tento scénický prostor také není podmínkou. Je svým způsobem dokonce kontraproduktivní – v kukátkovém a sevřenějším prostoru by pravděpodobně mnohem více vynikla satirická břitkost Krausova textu i samotné téma hry.

Scéna vychází z textu a připomíná velmi ošuntělý příbytek lidí žijících ve velmi primitivních podmínkách, příznačných pro charaktery hlavních postav. Hracímu prostoru dominuje velká manželská postel, v průběhu hry proměněná v trampolínu. Pro hereckou akci je využit i „venkovní prostor“ za velkým posuvným oknem, sloužícím jako východ ven, kde fičí vichřice (i když uvnitř se také před nepohodou není kam schovat). Velmi dobré jsou kostýmy Kataríny Kováčikové. Přesně charakterizují jak prostředí, tak povahu jednotlivých postav.

V inscenaci se jako host objevuje Ostravanům dobře známý Jan Vlas (uprostřed). (Foto: T. Ruta)

Výborný je výsledek hudební spolupráce, pod kterým je podepsán Norbert Lichý: úvod představení s hiphopovým projevem Milouše Jakeše odkazujícím na léta předcházející podnikatelské džungli devadesátých let patří k tomu nejlepšímu, co se nabízí.

První polovina do přestávky je zdlouhavá, situace se příliš nemění ani nevyvíjí, většinou jde o slovní humor. Druhá část po přestávce začíná výbornou hudebně-taneční scénou, a celek jako takový dostává konečně tempo a švih.

Jak už tomu v inscenacích Divadla Petra Bezruče bývá, nechybí velmi kvalitní herectví. Režisérka inscenace a zároveň nová umělecká šéfka DPB Janka Ryšánek Schmiedtová obsadila do rolí ústřední partnerské dvojice Boženy a Andyho Markétu Harokovou a Ondřeje Bretta. Markéta Haroková hraje prostoduchou až primitivní Boženu skvěle, Ondřej Brett i vzhledem k textu, už nemá tolik hereckých příležitostí, vyniká nejvíce v partnerských rozepřích s Boženou. Hostující Jan Vlas vytváří postavu Třetího hlavně skrze opakovanou prezentaci plesnivějícího chodidla a vykreslováním slaboduchosti své postavy.

Dušan Urban (nahoře) a Jan Vlas. (Foto: T. Ruta)

Hlavním hereckým „tahounem“ inscenace je Dušan Urban v roli mafiánského podnikatele Jorgeho. Jeho kreace je přesným zobrazením všeho, co patří k postavám z podsvětí, velmi často se pohybujícím v podnikatelském prostředí. Výborně mu sekunduje Kateřina Krejčí v roli Ballantine, také postavy z podnikatelských kruhů, ovšem rádoby noblesnější, nicméně morálně stejně pokleslé. Seňoritu, partnerku Jorgeho, hraje Marcela Čapková, a jejím nejsilnějším okamžikem je scéna monologu, ve kterém její postava říká svému partnerovi, co si o něm skutečně myslí.

První titul nové sezóny u Bezručů je rozporuplný, spíše oddechový, podobný takovým, které se uvádějí na konci divadelních sezón. Očekávání, spojené i s příchodem nové šéfky a režisérky Janky Ryšánek Schmiedtové, bylo větší. Vzhledem k úspěchům, které má režisérka za sebou jak na brněnských a ostravských scénách, tak v divadlech jinde v České republice, lze jen doufat, že se příště v Divadle Petra Bezruče dočkáme ve všech ohledech kvalitnějšího, umělecky i společensky závažnějšího divadla.