Zahajovací koncert Janáčkovy filharmonie: Uvěřitelný Vodník a nevyrovnaná Novosvětská
12.9.2015 16:35 Milan Bátor Hudba Recenze
Zahajovací koncert Janáčkovy filharmonie proběhl v pátek ve znamení nečekaných událostí. Bohužel ne všechny byly úsměvné a příjemné. Hudba skladatelů Antonína Dvořáka a Leoše Janáčka vyplnila první i druhou polovinu. Šéfdirigent Förster se v suitě z opery Příhody lišky Bystroušky představil v mnohem lepším světle než v dřívějších janáčkovských kreacích. Bohužel orchestr jeho snažení tentokrát podpořil jen v první polovině.
Šéfdirigent Heiko M. Förster během zahajovacího koncertu nové sezóny.
Foto: Ivan Korč
Překvapení číslo jedna: V úvodu jsou posluchači zvyklí na oznámení o nutnosti kontroly mobilních telefonů. Slovům, která se tentokrát ozvala z reproduktoru, však nebylo vůbec rozumět – byla zastřená a přebasovaná, což vyvolalo v obecenstvu všeobecné veselí a potlesk.
Když poté na pódium energicky přišel ředitel Janáčkovy filharmonie Jan Žemla a vzal do ruky mikrofon, schylovalo se k jednomu z nejkrásnějších entrée sezóny. Žemla nic netuše začal mluvit do mikrofonu a obecenstvo vybuchlo smíchy. Z mikrofonu se ozvalo těžce identifikovatelné huhňání. Ředitel je naštěstí velmi prozíravý a bystrý muž, a tak to po chvíli zkusil bez mikrofonu a ono mu to báječně šlo. Dokonce mu to vyneslo okamžitý potlesk dobře naladěného publika. Nálada jako stvořená pro vstup do pohádkového světa Dvořákova Vodníka.
Kytice z pověstí národních zaujala Dvořákovu fantazii hned několikrát. Ze sbírky balad K. J. Erbena skladatele kromě Vodníka zaujaly básně Polednice, Holoubek a Zlatý kolovrat. Vznikl tak specifický cyklus čtyř symfonických básní, který nemá svou literární inspirací v české hudbě konkrétní obdobu. Kromě toho Dvořák vytvořil úžasnou kantátu Svatební košile, jež patří k jeho mistrovským dílům. V případě symfonických básní to nebylo vždy příliš jisté. Názory na jejich zdařilost se v různých dobách dosti rozcházely, byla jim vytýkána přílišná popisnost, rozvláčnost a nevyvážená forma. Za nejzdařilejší byla obecně považována Polednice.
Přitom se jedná ve skladatelově díle o velmi zajímavou tvůrčí etapu. Ještě nikdy se Dvořák nepřiblížil při tvorbě instrumentálních myšlenek rytmu a intonaci básnickému textu, tak jako v případě erbenovských inspirací. Něco podobného, v poněkud expresívnější podobě, provedl později Leoš Janáček svými nápěvky.
Förster s filharmoniky zvolil tempově zdrženlivější začátek, Allegro vivo bylo v trylcích fléten a osminách klarinetů čitelné a precizně artikulované. Crescendo celé expozice akcentoval celý orchestr velmi zdařile. Kontrastní lyrické téma Andante sostenuto nádherně nasvítily smyčce. Také katastrofu, k níž děj v rondové formě spěje, vyjádřily sugestivní tremola violoncell a kontrabasů. Skvěle gradovaný závěr ukázal Förstera jako schopného architekta.
V Janáčkově suitě z Bystroušky se v dobrém světle představila celá paleta dechových nástrojů. Nádherná Janáčkova zvukomalba s bohatstvím melodických nápadů se filharmonii podařila. Förster se představil v příznivějším světle než při minulých janáčkovských kreacích. Vypadalo to, jako by skutečně popustil uzdu fantazii a vžil se do díla, do jeho alegorické hravosti a upřímného nefalšovaného citu.
Po přestávce došlo k evidentní změně, a to bohužel k horšímu. Když se nepovede přesvědčivě zahrát jeden tón ve viole, dá se s tím smířit. Ovšem pokud se prakticky celou Dvořákovou Devátou symfonií vinou problémy s čistotou a precizností v dechových nástrojích, není to příliš dobrá vizitka.
Zahájení druhé věty Larga nebylo kompaktní, následující pasáže v dřevech rovněž pokulhávaly, o lesních rozích ani nemluvě. Anglický roh překrásné slavné téma Larga zahrál bezkrevně, matně a bez dynamického tahu. Pokud bych měl chválit, pak by to byly klarinety, perkuse a smyčce.
Třetí větou se filharmonie prokousala v lepším světle, ovšem čtvrtá věta byla opět ve znamení chyb. Je to obrovská škoda, protože výstavba díla se Försterovi vcelku podařila, jeho Dvořák byl uvěřitelný, tempově i dynamicky dobře rozvržený. Snad si filharmonie svůj horší den vybrala.
Následující potlesk vestoje demonstroval, že Dvořákova hudba silou svého výrazu strhne obecenstvo i přes zjevné interpretační nedostatky. Tak snad to hráčům nalilo do žil elán a chuť do příštích, snad již mnohem zdařilejších uměleckých kreací!
Poznámka redakce: Zahajovací koncert se konal v Domě kultury města Ostravy ve čtvrtek i v pátek. Recenze i fotografie jsou z pátečního večera.
Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.