Collegium 1704 na Svatováclavském hudebním festivalu svůj loňský triumf nepřekročilo

Patrně z kapacitních důvodů nevystoupilo Collegium 1704 s dirigentem Václavem Luksem v Evangelickém Kristově kostele u Husova sadu, kde loni dvakrát excelovalo provedením skladeb J. D. Zelenky a zejména Dixit Dominus G. F. Handela. Koncert v kostele Panny Marie Královny v Ostravě-Mariánských Horách byl přesto zcela vyprodán a poslední zájemci kupovali těsně před koncertem vstupenky ke stání.

Bachova Mše h – moll BWV 232 je obrovské více než dvouhodinové dílo, které jedni považují za syntézu toho nejlepšího, co Bach v hudbě složil, druzí jedním dechem tvrdí, že se jedná o kompilát, jehož celistvost má k dokonalosti daleko. Bach totiž do mše vložil řadu svých starších skladeb z let 1714 – 1748. Pečeť umělecké závěti tak získává lehce provokativní nádech.

Václav Luks. (Foto: Ivan Korč)

Václav Luks přistoupil k Bachově kompozici s pověstnou precizností v udávání nástupů a strhující výrazovostí gest a dynamiky. Orchestr pod jeho vedením šlapal jako hodinky a vynikající instrumentální výkony fléten a hobojů v áriích a duetech, kde dostaly dechové nástroje takřka stejnou příležitost jako pěvečtí sólisté, byly rovnocenné pěveckým partům. Tradičně zvukově vytříbené a měkce modelované smyčce nezklamaly ani letos, naproti tomu v některých momentech mne trochu rušily zvuky linoucí se z fagotů, ač chápu jejich konstrukční a historické danosti. Rytmickou vytříbenost předvedl v nelehkém partu tympanista Daniel Schäbe v dokonalé shodě s Luksovým energickým modelováním závěrů.

Zajímavé výkony podali sólisté, z nichž Miriam Feuersinger (soprán), Sophie Harmsen (alt) a Oscar Verhaar (alt) skutečně naplnili očekávání. Patrně nejvíc mne zaujala Feuersigner, jejíž procítěný koloraturní soprán nebyl sytý a výrazově expresivní (což ani mše nevyžadovala), ale zato skvěle dynamicky odstíněný a barevně neuvěřitelně lahodný i ve výškově exponovaných partiích. Harmsen místy příliš tlačila na pilu (zejména v duetu s Feuersinger), ač technickou suverenitou byla přinejmenším srovnatelná. Krásným témbrem mne přesvědčil také Verhaar, jehož hlasová barva byla skutečně mimořádná. Další sólisté podali méně vyrovnané výkony.

Sólista Yannis Francois a dirigent Václav Luks. (Foto: Ivan Korč)

Collegium Vocale 1704 se zaskvělo zejména ve fugách a dvojsborovém Osanna, kde podalo znamenitý výkon. Bohužel musím upozornit též na méně šťastné elementy provedení, k nimž patřily hlasité sykavé nádechy dirigenta Lukse, kterých si v zanícení asi nebyl vědom. V částech, jako např. Et in Spiritum Sanctum nebo Agnus Dei se jednalo vyloženě o rušivou záležitost, která svou intenzitou zasahovala do komorní instrumentace árií a subtilní dynamiky.

Ze Svatováclavského hudebního festivalu. (Foto: Ivan Korč)

Bachova Mše h – moll bezesporu patří k největším dílům liturgické hudby. Rozměrné dílo nepostrádá hlubší tektonickou soudržnost, některé části Kyrie jsou však dosti rozvláčné a není jednoduché se v nekonečném toku polyfonního přediva hlasů a nástrojů zorientovat. Nezbývá než nechat hudbu plynout bez aktuálního předmětného uchopení její strukturní báze. A o to Bachovi v této kompozici šlo především. Je to zevrubné ohlédnutí a životní bilancování. Meditace, nikoli extáze. Bach si vystavěl Mší h – moll dokonalý hudební pomník vlastní skladatelské dokonalosti. Pomník, který už nešlo překročit dále.  Přesto mi hudebně zůstanou bližší jeho Matoušovy pašije.