Úplněk nad Ostravou uzavřel festival nové hudby. Její ozvěny jen tak neutichnou

Pendulum Alexe Minceka se houpalo na dvě strany, tak to ve fyzice chodí. Na jedné straně kyvadla se skrývala hudba plná tajemství, náznaků, nasvícená ze všech možných úhlů harmonických funkcí. Druhá strana vychýlila kyvadlo do pole neklidu, osvícení, znepokojení a symptomatických zděšení z temna. Z úleku možností sebe sama pak skladba Minceka nevěděla, kudy kam. Utopena v setrvačnosti svého otroctví, které nedokázalo najít jiný hudební impulz. Skončila, aniž by k tomu byl důvod. Byl, ale důvod k počátku? Z Mincekovy skladby nejvíce zaujala barevnost. Všechny další dveře zůstaly uzavřeny.

Alban Berg prý nezaložil žádnou školu jako jeho přítel Anton Webern. Nestal se ani punktualistou, serialistou, dodekafonní dvanáctitónovou řadu si přizpůsobil tak, aby intervaly dávaly poměry, které ortodoxní praxe neumožnila. Berg prý nezaložil žádnou školu. Ale bez Berga by Šostakovič nenapsal Lady Macbeth. Bez Berga by nevytvořil Carl Amadeus Hartmann své Adagio. Bez Berga by Theodor Adorno nenapsal své statě. Bez Berga by celý systém jeho učitele Arnolda Schoenberga byl asi příliš prázdný a vykonstruovaný.

Z Bergova díla zahrála Ostravská banda překrásný Komorní koncert pro housle, klavír a třináct dechových nástrojů, psaný k Schoenbergovým padesátinám. Sólových partů se zhostili houslistka Hana Kotková a klavírista Daan Vandewalle. Oba jsou specialisté na soudobou hudbu a hudbu 20. století a jejich interpretace také potvrdila, že tato intence je navýsost naplněná.

Hana Kotková a Dan Vandewalle na Ostravských dnech. (Foto: M. Popelář)

Kotková zahrála Bergův part s ukázněností sobě vlastní, ale hlas jejího nástroje se rozezněl v nářku Bergových melodií skvostně. Taktéž Vandewalle byl vynikající, o poznání energičtější (možná příliš) ale zato výrazově mnohotvárný. Rovněž všech třináct dechařů podalo znamenitý výkon, který podepřel skvělý dirigent Roland Kluttig, jenž vnesl do dirigentského řemesla erudici, nadhled a preciznost. Bergův koncert se zařadil ke zlatým hřebům festivalu.

Co je psáno o Bergově suitě, platí i pro Ligetiho Dvojkoncert pro flétnu a hoboj. Ligetiho vzácná odvaha, s níž se pouštěl na před ním neprobádané pole mikrointervalových vztahů, znamenala někdy popření (a muselo to být!) běžných hudebních složek (Atmosféry, Lontano). Netoliko v Dvojkoncertu, kde Ligeti postavil do popředí jak témbr (barvu) a instrumentaci (vynikající sólové i orchestrální party), tak harmonické a metrorytmické vztahy. Dvojkoncert nádherně zahráli oba sólisté flétnista Daniel Havel a hobojista Jan Souček. Ligeti v hudbě dokázal takřka nemožné: sloučit fyzikální a akustické experimenty s hudbou, která je nositelkou melodie. A to je výsada géniů.

Flétnista Daniel Havel a hobojista Jan Souček. (Foto: M. Popelář)

Ben Richter a jeho skladba Rivulose zazněla v premiéře. S ohledem na to, že se jedná o rezidenta festivalu, 29 letého skladatele, jde o zajímavého autora, u něhož nelze přehlédnout poučenost elektroakustickou hudbou, zvukovou instalací a ambientem. Jeho skladba nabídla posluchači participaci, ale to do jisté míry odpoutalo pozornost od samotné hudby. Protože, když je hudba sama sebou, stačí vnímat pouze ji.

Tento dar nabídla poslední skladba večera skladatele Bernda Aloise Zimmermanna, tragické postavy německé hudby a jednoho z největších jejích talentů. Koncert pro trubku a orchestr Nobody Knows de Trouble I See bych rád uvodil citátem Zimmermanna: „Nechci být avantgardní, chci přinést něco nového.“ Tento výrok svědčí o jistém protimluvu, který vedl autora k sestupu do minulosti a díky tomu vlastně paralelně i do budoucnosti. Jeho hudba funguje na principu kulovitého tvaru času. Zimmermann se domníval, že čas nepředstavuje linii, ale kouli. Znamená to, že čas musí být chápán jako jednota minulého, současného a budoucího.

Jak tato promluva zněla ve skutečnosti? Zimmermann byl možná první skladatel, který tvořil na principu výpůjček z jiných žánrů, stylů a slohů. O dvacet let později systém hudebních koláží a citací s velkým úspěchem zopakoval Alfred Schnittke. Zimmermannův koncert nemohl mít lepšího interpreta – Reinhold Friedrich je hudební osobností par excellence a stačilo mu vejít na pódium, aby se člověk cítil tak nějak dobře.

Trumpetista Reinhold Friedrich na Ostravských dnech. (Foto: M. Popelář)

Usměvavý trumpetista však ukázal s přehledem, že na nesmírně náročný part vyzraje s lehkostí a šarmem sobě vlastním. Lví podíl na celkovém vyznění měla také vynikající Janáčkova filharmonie, bez níž by Ostravské dny nemohly proběhnout. Orchestr s takovým vytížením a širokým spektrem hudebních aktivit je v Ostravě k nezaplacení.

Zimmermannův koncert je ovlivněn jazzem, který skladatel miloval, strukturně je báječně vystavěn v dokonalé gradaci (proč mi u jiných skladeb vyjma Ligetiho a Berga právě gradace chyběla?), která však nutně nezesilovala dynamicky, nýbrž jako logický korelát k hudební matérii počátku skladby. Friedrich rozehrál kouzelnou eskapádu brilantních glissand, hudebních asociací a barev, že se ucho posluchače nestačilo divit. To vše na ploše necelých dvaceti minut.

Ostravské dny nové hudby nemohly mít lepší zakončení. Úplněk nastal ve 22.35 hodin. Muzikanti dohráli, ozvěna některých skladeb přetrvá. A to je dobře.