Svatý Václav rozevřel náruč mladým skladatelům. Daniel Skála se dotkl andělů

Kostel sv. Václava je akusticky ideální prostor pro koncerty menších souborů, případně pro hudbu komorní. Vybraní sólisté Ostravské bandy, smíšený sbor Canticum Ostrava a dirigenti Petr Kotík, Carl. C. Bettendorf, Johannes Kalitzke a Jurij Galatenko uvedli v hodnotném sakrálním prostoru z poloviny kompozice rezidentů Ostravských dnů 2015 Jána Podrackého, Liisy Hirsch, Paweła Sieka a Daniela Skály. Z druhé půle se jednalo o kompozice etablovaných žijících autorů staršího data narození: českého Petera Grahama (alias Jaroslava Štastného), Rolfa Riehma a Johannesa Kalitzke. Strážnými anděly koncertu byly kompozice dvou mistrů světové hudby: Šest bagatel maďarského skladatele György Ligetiho a Oktet ruské komponistky Galiny Ustvolské.

V úvodu koncertu, který překvapivě začal těmi staršími autory, zaujala skladba Death Has a Smile on its Face… (Smrt má úsměv na tváři…) inspirovaná citátem Johna Cage. Sevřená, kontemplativní kompozice poskytla velký prostor intrumentálním kreacím klarinetisty Pavla Zlámala, neméně důležitý varhanní part obstaral dovedně Lukáš Kubenka. Šest bagatel Ligetiho znamenitým způsobem zahrálo dechové kvinteto ve složení Daniel Havel (flétna), Jan Souček (hoboj), Irvin Venyš (klarinet), Stefanie Liedtke (fagot) a Daniel Costello (lesní roh). Volba této rané Ligetiho kompozice byla mírným překvapením. Jedná se o dílko hravé, které ponejvíce pracuje s vtipem, nástrojovou barvou a zvukem, domnívám se, že by sakrálnímu prostoru mnohem více svědčily Ligetiho duchovní či sborové skladby. Ale i v oné myšlenkové odlehčenosti Bagatel se naplno projevila skladatelova geniální invence. Provedení dechového kvinteta bylo znamenité a vyvolalo velké nadšení posluchačů.

Oktet Galiny Ustvolské je skladbou z let 1949 – 50, tedy rovněž z autorčina počátečního období. Ostravská banda pod vedením Petra Kotíka zahrála Oktet přesvědčivě. Jen ono zacílení na skladby, v nichž oba autoři řešili v mnohém ještě technologické aspekty hudební kompozice, mi zůstává trochu nejasné.

Členové Ostravské bandy v kostele sv. Václava. (Foto: M. Popelář)

Druhou polovinu koncertu zahájila Memoria dirigenta a skladatele Johannese Kalitzkeho. Výrazově bolestná skladba motivovaná ztrátou blízkého člověka zapůsobila svou dramatičností a silou výpovědi. Dále zněly již jen díla rezidentů festivalu. Skladbu Jána Podrackého Pre / Pro / For / Fur Anet I, která zazněla v premiéře, lze vnímat z několika úhlů pohledu. Pokud přihlédneme k obrovským hlasovým dispozicím sopranistky Anety Bendové, můžeme ocenit její skvělé ztvárnění a opájet se barvou a čistotou jejího hlasu. Pokud bychom se zaměřili na to, jak je skladba koncipována a strukturně vystavěna, není pomalu o čem psát, protože tento infantilní kus nenabídl nic výrazného.

Cloud Tones Liisy Hirsch zaujaly nejvíce zvukovou barvou a technikou hry na violu a klavír v podání Nikolase Schierfa a autorky. Jako experiment byla skladba zajímavá a její vyznění směřovalo spíše meditativním, minimalistickým směrem.

Skladatelka Liisa Hirsch na Ostravských dnech. (Foto: Martin Popelář)

V úvodu avizovaná skladba Z Pism muzycznych Karola Szymanowskiego Paweła Sieka zhudebňuje slova z článku polského skladatele Szymanovského a představila teprve třiadvacetiletého autora jako velký talent. Siek ve své kompozici dokázal přesvědčivě propojit tradiční harmonické postupy založené na terciové příbuznosti, aniž by ztratil cokoliv z přesvědčivého koncentrovaného výrazu. Ukázal tak, že nová a experimentální hudba nemusí nutně znamenat totální negaci standardního hudebního materiálu.

Poslední skladbou rezidentů Ostravských dnů bylo Sanctus ostravského autora Daniela Skály. Sanctus je součástí duchovní kantáty Všechen ten čas, kterou autor vytvořil integrací latinského textu mešního ordinária a duchovních básní ostravské umělkyně Yvetty Ellerové. Vzniklý tvar se vzpírá jednoznačnému výkladu, protože se jedná o neobyčejně koncentrovanou, hlubokou a sugestivní hudbu, jejíž neodmyslitelnou součástí je skvělá Skálova práce s polyfonií, zvukovým témbrem a lidským hlasem.

Sólově simplifikovaný part mezzosopranistky Soni Jungové byl projektován na základě pouhých dvou tónů a veršů „Vzduch je plný Boha, dechu“ do složitého polyfonního přediva smíšeného sboru, který v neustálém dynamickém a harmonickém pohybu vytvořil neuvěřitelně sugestivní harmonie a neustálou gradaci. Také Skálova cimbálová introdukce byla demonstrací autorova perfektního smyslu pro rovnováhu zvukové barvy, hodnotu melodie a význam harmonie.

Daniel Skála v závěru koncertu v objetí se sbormistrem. (Foto: M. Popelář)

Provedení smíšeného ostravského sboru Canticum Ostrava bylo vynikající. Sluší se pochválit také vynikající práci sbormistra Jurije Galatenka, jehož dirigentské vedení bylo naprosto přesvědčivé. Skálova skladba na závěr koncertu skutečně patřila a s těmi strážnými anděly, zmíněnými v začátku recenze, měla společná křídla.