Filharmonie na Ostravských dnech: Uši zhojené Feldmanem rozdrápal Xenakis

Postáváme s kolegou, mladým hudebním skladatelem z Prahy, před Domem kultury města Ostravy. Frekvence mladých lidí nenechává na pochybách, že Ostravské dny skutečně přitahují pozornost, ať už si o hudbě prezentované na festivalu myslí kdo chce, co chce.

Také velký sál Domu kultury je solidně naplněn. V úvodu zaznívá skladba Petra Bakla Classical Blend, která je stejně bezradná jako její planá charakteristika v programu. Působí dojmem kompoziční školní úlohy, kde na ploše táhlých smyčcových ploch přináší dechové nástroje různě disonantní souzvuky. Tento princip je doplněn o časté přechody v harmonickém poli, které však svou utilitárností skladbu tektonicky nijak neobohatí.

Janáčkova filharmonie během koncertu na Ostravských dnech. (Foto: M. Popelář)

Ve druhé kompozici spojili síly skladatel Michal Rataj a cimbalista a kontratenorista Jan Mikušek. Temporis pro cimbál a orchestr v sobě účinně sloučil kultivovaný sólový part cimbálu s působivou hudební strukturou, z níž nejvíce zaujala Ratajova harmonická promyšlenost, témbrová kvalita a nesporná formální virtuozita. Rataj správně v programu tuto skladbu nazval koncertem (není to přece žádné hanlivé slovo!), protože jeho Temporis lze sluchově i po prvním poslechu jednoznačně stratifikovat do tří částí. Působivá byla také Mikuškova kadence před závěrem i jeho intonačně bezvadná čistá kvarta, jíž se blýskl také jako pěvec a která podpořila sugestivní atmosféru skladby.

Následovalo vrcholné číslo první poloviny programu: Feldmanův koncert nazvaný příznačně Hoboj a orchestr v podání Janáčkovy filharmonie a Viléma Veverky. Jednoho z nejlepších českých hobojistů jsem doposud slýchával převážně v barokním a klasickém repertoáru. Proto mne doslova šokovalo, jakým způsobem se zmocnil skladby avantgardního Američana. Veverka byl na nesmírně náročného Feldmana perfektně připraven, zahrál skutečně bravurně, v některých momentech dokonce pomáhal paží s nástupy některým orchestrálním sekcím (když dirigování Petra Kotíka nebylo příliš přehledné). Veverkovo nasazení s využitím hereckých kreací, s nimiž vyjadřoval pozornost, zápal, ale také neskrývanou potěchu z Feldmanovy krystalické harmonie a působivé melodiky, bylo velmi sugestivní.

Hobojista Vilém Veverka na Ostravských dnech. (Foto: M. Popelář)

Také názory posluchačů po první polovině svědčily o vesměs pozitivním ohlasu: „Zatím se mi koncert velice líbí a nejvíce mě zaujala Hoboj a orchestr od Feldmana,“ vyjádřil názor asi dvacetiletý posluchač. „Ta byla hodně luxusní“, dodal současnou hantýrkou. „Asi nechci vybírat něco konkrétního, s tím se prostě člověk musí nějak sžít“, vágně shrnula hudbu večera další posluchačka. „Koncert mě zaujal. Nejvíce skladba se sólistou panem Veverkou, který hrál na hoboj,“ vyjádřila pregnantně šarmantní mladá dáma.

„Já váhám, úvod byl takový, že jsem si říkal, zda jsem na správném místě. Ale druhé dvě skladby byly moc pěkné. Váhám, nakonec asi Feldman, který byl zvukově nejvytříbenější, i když Rataj byl taky výborný“, zamyslel se mladý posluchač, který evidentně hudbu aktivně studuje a nezapomněl ocenit „úžasný projev“ Viléma Veverky.

Po přestávce zazněly tři kompozice. Úvodní Troorkh Iannise Xenakise přinesla nejdrsnější hudbu večera, ačkoliv sólový part pozounu (skladba je v podstatě jakýmsi koncertem pro pozoun a orchestr) byl místy velmi melodický. Už úvodní vstup sympatického a pořád vysmátého sólisty Williama Langa byl složen z tercií a čistých kvart. V dalším průběhu skladby bylo zajímavé pozorovat nárůst intervalového napětí v orchestru (glissanda smyčců) a ostré harmonie v deších, které vyvolaly hudbu spíše zdrcující.

William Lang na Ostravských dnech. (Foto: M. Popelář)

Naproti tomu pozounový part byl koncipován poměrně vtipným způsobem, za pomocí glissand, frulat a dalších zajímavých technik, včetně repetovaných tónů ve vysoké rychlosti a obrovských intervalových skoků. Lang zahrál Xenakise fantasticky. Opět se však potvrdilo to, co u Veverky. Dirigent Kotík nebyl místy schopen přesvědčivě udat Langovi i orchestru nástupy. Naštěstí sólista i orchestr své role zvládli na výbornou.

Daniel Ting-Cheung Lo se ve své skladbě Ode to the Wind inspiroval básní tangského básníka Wang Bo. Mladý autor vytvořil zajímavý zvukový obraz, který sice místy až příliš deskriptivně a naivně evokoval zvuk větru (např. vyčpělým dýcháním do nástrojů), současně však využil velmi rafinované barvy některých instrumentů se zřejmým akcentem k východní hudbě. Skladba ve svém celkovém vyznění působila poměrně zdařile a koncizně.

David Moss na Ostravských dnech. (Foto: Martin Popelář)

Závěrečná kompozice POEndulum byla zdrcující sondou do lidské psychiky zle poraněné zvěrstvy válek a inkvizicí. Monodrama pro vokalistu a orchestr neuvěřitelně přesvědčivě ztvárnil hlasový umělec David Moss.

Koncert v Domě kultury města Ostravy byl posluchačsky velmi náročný, převážilo však tušení souvislostí, skvělé výkony sólistů i Janáčkovy filharmonie a dramaturgicky přesvědčivý program.