Ředitelka Ostravských dnů Renáta Spisarová o zahajovacím koncertu: Osobně se toho velmi bojím

Souhlasíte s tím, že největším magnetem Ostravských dnů bude pro veřejnost i odborníky skladba K. Stockhausena Gruppen pro tři orchestry?

Ano. Ale nejenom ona. Také opery Afterword (Doslov) G. Lewise a Mistrovská díla P. Kotíka, kterou autor přepracoval a rozšířil. Vždy mě zajímá ten proces a myslím si, že je strašně důležité slyšet ty skladby opakovaně a v jejich vývoji. Úskalí soudobé hudby je v tom, že ji člověk slyší jednou a buď ho to na první pohled zaujme, nebo ne. Nedávno jsem mluvila s jedním mým kamarádem, který šel na všechna tři představení Klusákovy opery Filoktétés a říkal, že teprve potřetí tomu dílu přišel na chuť.

Opravdu si myslíte, že ačkoli je něco vyloženě sluchově nepříjemné, opakovaným poslechem se skladba zalíbí?

Ano. Třeba teď jsem si koupila knihu o Josefu Sudkovi, kde píše o tom, že šel na Její pastorkyňu asi dvanáctkrát, až se mu ta „divná“ hudba Janáčka dostala pod kůži a začal ji milovat. Pak už nevynechal ani jedinou jeho operu. Já si fakt myslím, že úskalí těch soudobých skladeb a performancí je, že to většinou slyšíme jednou a dost. A to je škoda.

To by ale znamenalo, že skladby nové hudby jsou prostě dobré a stačí se do nich opakováním vposlouchat. Kde je kritérium, jak rozeznám, že to dílo má skutečně skrytou vnitřní kvalitu (např. danou poměrem tónových výšek k témbrové jakosti a metrickému spádu), když nemohu vnímat melodii, rytmus, harmonii?

Člověk musí mít obrovskou posluchačskou zkušenost a musí se s tím sám poprat. Když toho slyšíte hodně, tak najednou zjistíte, co je laciné. Co se opakuje. Je to jako s knížkou. Člověk si vezme knihu, vůbec ji nezná, začte se…Má nějakou čtenářskou zkušenost a říká si: „No dobrý, dál… Další stránku už nemusím číst.“  Takže já třeba určitou hudbu po pěti minutách už vůbec nemusím poslouchat. A pak si člověk vezme knížku, která ho zaujme, přečte ji do konce. Je to jako s tou novou skladbou a řekne si: „To je divný, ale třeba se k tomu nebo k nějakým pasážím vrátím“… A to je přesně ono. Touto zkušeností si člověk řekne: „Tohle mi osobně prostě stojí za to poslouchat“. Říci, že je něco dobré, nebo špatné? V těchto kategoriích se vůbec nechci pohybovat.

Festival však nabízí také díla, která už věkem „překonala“ status nové hudby a přiřadila se k jakési „nové klasice“…

Ano. A pak jsou samozřejmě prověřené věci. Člověk má naposlouchaného Ligetiho, Ustvolskou, Xenakise, Rădulescu a říká si: „Tak tohle bych si od něj ještě poslechl a zahrají mi to živě, no to je fantastické!“ Protože to je tak těžké, že do toho jde málokdo. Třeba koncertní mistr Ostravské bandy, Conrad Harris, bude hrát sólovou věc od Rădulescu. Na to si jen tak někdo netroufne.

Letos je o aktivní účast na institutu, který předchází festivalu, enormní zájem. 37 účastníků, to je zatím dosavadní vrchol…

Zájem je skutečně větší. To je naše největší noční můra – že dostaneme nějakých osmdesát až sto přihlášek. Sedmdesáti se ještě dá prokousat – většinou to dělá Petr Kotík – a my opravdu nechceme větší skupinu. Teď přijela do Ostravy Irka Jennifer Walsh rovnou z Darmstadtu, kde jsou ty slavné kurzy, a říkala, že to bylo šílené, protože tam měli lektoři na každého posluchače čas třicet minut. Maraton tzv. neosobních přednášek, kde sedí 110 – 120 studentů, ale všichni si napíšou do bia, že měli ty a ty učitele. Přitom jenom prošli nějakým rychlokurzem nebo „rychlopřednáškou.“ U nás je individuální přístup a o tom nám jde.

Nechcete tedy počet rezidentů při tak velkém zájmu do budoucna navyšovat?

Nechceme ho navyšovat, 35 lidí je maximum. Letos jsme zůstali na počtu 35 a dva nedostali stipendium. My jsme odmítli dát jim větší, protože jsme na to opravdu neměli. Mladých skladatelů je fakticky nakonec 33. Je to prima skupina, s níž se dá pracovat.

Jedna z nejočekávanějších skladeb – Gruppen K. Stockhausena, zazní v Trojhalí, které neoplývá příliš dobrými akustickými referencemi. Vnímáte to jako možné riziko?

Je to risk. Volba na Trojhalí padla záměrně, protože tady není větší prostor. My jsme tuto skladbu slyšeli, když se Gruppen připravovala pro Pražské jaro (kde to bylo ve Španělském sále) a taky to nebylo ideální. Ani v Praze na to není prostor. Poláci, ti to rovnou strčili na stadion za město. V Trojhalí určitě provedeme akustické úpravy, ale osobně se toho velmi bojím. Věřím, že to nakonec vyjde dobře, protože tam doufám bude plno „těl“, která to jakoby „utlumí.“ A volit proto Dům kultury, to je tak možná dobrý na generálku, protože tam je zase zvuku v malé místnosti příliš hodně.