Mám hodinu, kdy napíšu koninu, píše Milan Krupa v novém čísle revue Protimluv

„Mám hodinu, kdy se modlím k Hospodinu/ mám hodinu, kdy se věnuju šulinu,“ píše Krupa v jedné z otištěných básní, což je docela dobrý úvod ke všem dalším textům v Protimluvu, v nichž se hledá bůh či láska nebo víra a tělesno. To jsou ale témata pro literáty natolik podstatná, že by bylo možno doporučit ke čtení většinu z autorů publikujících v posledním čísle revue, takže je nutno filtrovat.

Určitě je třeba zmínit dvě kmenové básnířky Protimluvu Moniku Kubicovou a Natálii Paterovou, které v tomto nakladatelství vydaly básnické prvotiny. A obě jsou velmi vydařené, takže literární obec s napětím čeká na jejich další sbírky, přičemž zveřejněné ukázky z nové tvorby působí slibně. „Komu se vyzpovídají / kdož odmítli všechny ty / definované víry? / ke komu by se měli/ modlit?“ přemítá Monika Kubicová o své „hodině s Hospodinem“. A Natálie Paterová zase v novém chmurném cyklu Odlet sýkorek napsala i tato slova: „Byla to taková předsmrtná láska / na tumáš ber / dokud jsem tady.“

„Mám hodinu, kdy obejdu dědinu / mám hodinu, kdy navštívím rodinu,“ pokračuje Milan Krupa v „říkačce“ s názvem Mám hodinu. A to je i skvělý prolog k textům cestovatelským či reportážím o hledání a obraně domova. Třeba k rozhovoru s dokumentaristou Janem Stejskalem o jeho úspěšném snímku Jáma, který zaznamenal boj ukrajinské rodiny, jež se vzepřela developerům a odmítla se vystěhovat z malého domku kvůli rozšiřování jednoho kyjevského sídliště. „Myslím, že celkově dnešnímu světu chybí hrdinové doby, kteří by úpěnlivě bojovali za všeobecné morální hodnoty a za něco, čemu doopravdy věří,“ sklání se Stejskal před odvážnou zatvrzelostí téhle ukrajinské rodiny.

„Mám hodinu, kdy obdivuju spodinu,“ pokračuje Milan Krupa. Pro jistý druh kavárenských básníků jsou třeba spodinou i autoři žijící a píšící v undergroundu nebo ve squatech, což je třeba případ polského básníka Konrada Góry. Ten obvykle přebývá ve squatu u řeky Odry v polské Vratislavi, letos ale strávil tři měsíce i v komunitě obývající proslulou pražskou Cibulku. Góra již zažil hodně a dost toho též viděl. „To je takový kreslený vtip, jedna fronta stojí na nádraží v Katowicích u pokladny na lístky na vlak a vedle ní stojí fronta feťáků a každý má nataženou ruku k těm v té první frontě. V podzemí pod nádražím v Katowicích žilo v devadesátých letech dva tisíce feťáků. Deset tisíc feťáků. Tam žilo, Petře, víc feťáků, než žilo lidí v celých Katowicích. Cha, chá,“ vypráví Góra v úvodním textu z pera Petra Motýla.

„Mám hodinu, kdy baštím slaninu,“ svěřuje se dále Milan Krupa. Jasně, jíst se musí. A ostravský patriot a spisovatel Marek Piętoň ve svém poetickém příspěvku ze Slezské Ostravy vzpomíná na chovatelské výstavy a burzy pod tamní vodárenskou věží, na nichž zažil i tento příběh: „Mám zdejší archaickou atmosféru rád. Bez ní by byl svět o něco chudší. Stejně tak jako bez horkého čaje s rumem, který si objednám v malé místnosti za sálem, kde křepčí papoušci a hrdličky se s holuby přou, kdo z nich má hezčí hlas. Stará cikánka si přišla vybrat králíka pro nedělní oběd a smlouvá cenu.“

„Mám hodinu, kdy připomínám vycpaninu,“ blíží se k závěru své básně Milan Krupa. „Poledne v igelitovém / pytli od umrlce. / Silueta / mlhy na horách,“ píše v Protimluvu básník Pavel Rajchman, který před týdnem představil v ostravském klubu Les svoji novou sbírku Jinak, a jinam. Niterné čtení nejen o ztraceném čase, kdy se z člověka stává vycpanina zaživa. „Z výše snáší se ztracený čas,“ napadlo také jednou Rajchmana po večeru stráveném v hostinci.

„Mám hodinu, kdy napíšu koninu,“ přemítá nad sebou Krupa v posledním řádku básně. A literární i novinářské koniny se pochopitelně najdou i v posledním Protimluvu, ukazovat na ně prstem však nemá smysl. Ne každý autor totiž dokáže na svoji tvorbu nahlížet s takovým nadhledem jako právě Milan Krupa.

*

Revue Protimluv 1-2/2015, 120 stran čtení. Více na: www.protimluv.net