Šéf PLATO Marek Pokorný: Umění musí nutit k přemýšlení, šokem i sváděním

Návštěvníci festivalu Colours of Ostrava se hodně zajímali o instalace ostravského umělce Libora Novotného před galerií PLATO, tedy o jeho levitující palety na okurkách a rajčatech. Už okurky a rajčata shnily a dílo se sesypalo?

Palety drží, okurky a rajčata hnijí, jak to má být, a konstrukce se odhaluje. Dílo je proces. Uvidíme, jak dlouho vydrží, aniž by někomu vadilo.

Libor Novotný a jeho objekt Měkké spojení před Gongem. (Foto. Aleš Honus)

Kde jste strávil dovolenou? Slyšel jsem, že festival Colours of Ostrava jste vydýchával v Beskydech, určitě jste ale i tam pořád trochu zůstával uměleckým manažerem PLATO. Narazil jste v horách na něco, co vás inspirovalo coby kurátora?

Letos to nebyly Beskydy, ale Budišov nad Budišovkou a výlet do Jeseníků přes Zlaté hory, kde jsem nikdy předtím nebyl. Moc jsem toho nevymýšlel, spíše jsem seděl na zahradě a četl knihy, na které není normálně čas. Takže Poe, Conrad, Hadájat, Leskov, životopis Vojty Náprstka, monografie grafického designéra a výstavního architekta Zdeňka Rossmana, publikace o historii Školy uměleckých „remesiel“ v Bratislavě a tak podobně. Ono se to někdy poskládá i pracovně.

A myslel jste ve slezských Jeseníkách i na slezského barda Petra Bezruče, jehož jméno až do konce letošního března zaštiťovalo v PLATO soubornou výstavu současných umělců Kdo na moje místo?

Bezruče mám na čas u ledu. Už asi posté se vracím k Baudelairovi. Toho není třeba citovat, ale jakákoli myšlenka týkající se moderního umění a toho, co následovalo po něm, se bez něj neobejde.

Z kolektivní expozice Kdo na moje místo. (Foto: Aleš Honus)

Jen několik dnů před startem festivalu Colours of Ostrava byla v PLATO otevřena inspirativní expozice Autonomie, která vůbec poprvé v Česku shrnuje dosavadní dílo podstatného umělce střední generace Václava Magida (ročník 1979). Kdy jste Magida poprvé objevil?

Václava Magida jsem si všiml už před mnoha lety, ale spíše jako pozoruhodného mladého muže, který má co říci o stavu současného umění a společnosti. Poprvé jsem s ním mluvil v Kasselu na výstavě Documenta v roce 2002. Tehdy mě zajímal jako „kritik“ a snad jako potenciální dobrý kurátor.

A jak jste dospěli k realizaci aktuální ostravské výstavy?

V posledních pěti letech z Václava Magida vyrostla silná umělecká osobnost, kterou jsem měl potřebu představit komplexněji, než se dosud stalo. On je vlastně typický představitel generace, která určuje základní témata a podobu současné české umělecké scény. Už bez idealizace 60. let, bez frustrací spojených s normalizací 70. a 80. let a samozřejmě bez jistého druhu naivity spojené s uměním a uměleckou scénou 90. let. Tahle generace je tak nějak přirozeně nespokojená s tím, jak dnešní globální kapitalismus funguje, je nepředpojatá vůči potřebě změnit svět k lepšímu, k víře v emancipaci marginalizovaných a samozřejmě je velmi kritická k trhu. Nicméně Václav Magid se vymyká nejen vzděláním a schopností kritické analýzy, ale také tím, jak ostře si uvědomuje prekérní situaci angažovaného umění a angažovaného umělce. Umělec sice správně poukazuje na rozpory a nespravedlnost světa, jemuž ale zároveň vděčí, že na tyto rozpory a nespravedlnost může poukazovat.

Z aktuální výstavy Václava Magida Autonomie. (Foto: PLATO)

Magidovu výstavu jsem poprvé viděl, když se právě rozbíhal kolos jménem Colours, takže jsem měl niterný pocit, že výstava je i působivým zrcadlem, které odhaluje tenhle festivalový byznys i náš poměrně zvrácený způsob zábav a života vůbec. Hned první Magidova instalace Nevyřešené problémy formy pracuje třeba se slogany, které umělec sepsal jako „nesouhlas se stavem světa“. Magid třeba píše: „Svrhli jsme moc státu, teď patříme bankám.“ Nebo: „Žij, abys pracoval, pracuj, abys splácel.“ Překvapilo mě, jak na mě Magidova výstava působila angažovaně, vždyť jedna velká banka byla i hlavním sponzorem Colours. Může tedy divák tuhle výstavu vnímat i jako jistý druh apelu?

Takové vnímání a interpretace celé výstavy je logické a správné. Za ním se ale skrývá hlubší problém, základní a neřešitelný rozpor, aporie: jak můžu něco kritizovat, když se moje kritika stává součástí kritizovaného stavu. Kdy a jak jsem vůči okolnostem svobodný? Mám ale vůbec jako umělec právo na autonomii? Není autonomie uměleckého díla jenom iluzí? Není to tak, že ještě než něco kritického řeknu a udělám, je to předem znehodnoceno schopností systému učinit z otázky svobodné volby dobrý byznys? Kdo je kritik a revolucionář? Autentická bytost, anebo maskovaný obchodník s iluzemi?

Z výstavy jsem odcházel docela revolučně naladěn a s myšlenkami, že musím měnit svět k lepšímu. Máte takový požadavek na návštěvníky, když jako umělecký manažer a kurátor připravujete celou výstavní dramaturgii? Podobně přece s diváky měla zacloumat ruská umělkyně Irina Korina nebo už připomínaná společná bezručovská expozice Kdo na moje místo…

Svět by měl být lepší. Přestože nevíme jak, a jestli naše aktivity k tomu povedou, nesmíme se téhle myšlenky vzdát. Ať už jsme levičáci, konzervativci, anebo liberálové. Umění a jeho instituce jsou tady podle mě od toho, aby návštěvníky přiměly – šokem, anebo sváděním – k jemným posunům v postojích, k přemýšlení. A možná někdy i k akci. Alespoň tuhle utopii pořád ještě sdílím s 19. stoletím.

Galerie PLATO má i svůj specifický prázdninový program s názvem Jiné radosti, můžete ho krátce představit.

Jiné radosti jsou vlastně zastírací manévr. Máme prázdniny a kontrolu z magistrátu, takže když zbude energie a jsme tady, tak se ad hoc pokoušíme o nějakou akci, která se do běžného programu nedostane – bez nějakých ambicí. Sledujte prostě naše webové a facebookové stránky.

A kdo vystřídá v průběhu září ve dvoraně galerie PLATO skvělou expozici slovenského avantgardisty Stana Filka?

Po Stanu Filkovi budou následovat dvě drobnější a kratší prezentace. Jednak počítám během září a října s uvedením instalace-filmu Martina Hrubého o nomenklaturním letním areálu na Orlíku a jeho osudech po roce 1989, jednak s prezentací jednoho aktivního objektu Jiřího Černického. Na závěr roku se pak právě do tohoto prostoru chystá výstava Vladimíra Skrepla.

V listopadu budou galerii už dva roky. Zatímco návštěvníci Ostravy prostory PLATO v Gongu bezmezně obdivují a mezi Ostraváky má galerie také řadu ctitelů, část umělecké sféry činnost nové instituce bojkotuje, prostě k vám nechodí. Důvodů mají více, nelíbí se jim třeba „pakt“ mezi průmyslníkem Janem Světlíkem a městem, ačkoliv jen díky němu celá galerie mohla takto rychle vzniknout. Podaří se někdy, aby PLATO přijali za své i jeho dosavadní odpůrci?

Nevím, že by PLATO jako takové mělo odpůrce. Fakt, že do Gongu a Trojhalí někdo z principiálních důvodů nesouhlasu se vztahem mezi městem, krajem a vlastníkem Vítkovic nechodí, respektuji. Stejně jako řada dobrých úmyslů vede do pekla, se ale také občas přihodí, že z problematické situace se nakonec vyklube něco, co dává dlouhodobě smysl. Byl bych také rád, aby byl celý projekt Galerie města Ostravy součástí městské rozvojové strategie zaměřené na revitalizaci centra. Třeba se nám to nakonec podaří. Ale to je zcela samostatné téma.