Pretty Maids, Orphaned Land a Stratovarius pořádně rozžhavili vyhaslé vysoké pece

Organizátoři druhého ročníku festivalu Ostrava v plamenech přitom letos vsadili zejména na atraktivitu a pompéznost melodického metalu s jedinečností skupin, které do svých písní vkusně implantují prvky orientální hudby. Mix více než lákavý. A nutno zdůraznit, že i přes mírné obavy se veškerá očekávání díky součinnosti všech zainteresovaných naplnila.

Metalovému okénku s orientálním zátiším vévodili Orphaned Land. Izraelská kapela vedená vizionářem Kobi Farhim už dávno překročila hranice hudebního teritoria, a to nejen díky tomu, že byla svými fanoušky nominována na Nobelovu cenu míru za svou neutuchající snahu o propojení a spřátelení muslimského a židovského světa.

Každopádně Orphaned Land s obměněnou sestavou (na kytarových postech momentálně působí Chen Balbus a Idan Amsalem) předvedli v Ostravě výkon, na který se nezapomíná. Zejména na zpěvákovi Kobim bylo patné, jak si set oproti klubovým vystoupením užívá. Nebyl nikterak limitován a svázán prostorem a tato uvolněnost dynamice vystoupení prospěla. Dalším plusem bylo, že písně z poslední počinu All is One získaly syrovější a živelnější kabát, takže mohly bez potíží figurovat vedle klasických hitů, jako například Birth Of The Three, Ocean Land nebo Sapari.

Z vystoupení izraelské kapely Orphaned Land. (Foto: Radek Lukša)

Ačkoliv tato náročná muzika pro fajnšmekry jistě neosloví každého, ti, kteří se nespokojí s málem, byli navýsost spokojeni. A že hudba dokáže vyvolávat nečekané a spontánní emoce, dokázal závěrečný a tradiční přídavek Norra El Norra. Při něm se totiž v publiku objevila izraelská vlajka, což členy kapely očividně dojalo. A také ta jejich radost byla zcela spontánní a upřímná. Hudební souznění a hrdost v jednom. Orphaned Land rovná se hudební slast. Kapela, která by se neztratila ani na Colours of Ostrava.

Snad jen výstup dvojice „moderátorů“ před samotným koncertem vyzněl poněkud neprofesionálně, když už ne trapně, a věta „Já kapelu neznám, ale díval jsem se na ni na Youtube…“ by se dala směle zařadit do Zlatého fondu neschopnosti…

Publikum druhého ročníku festivalu Ostrava v plamenech. (Foto: pořadatelé)

Zástupci afrického kontinentu Myrath z Tuniska pak poněkud doplatili mimo jiné na brzký začátek svého vystoupení. Jejich progresivněji laděné tvorbě totiž chyběl patřičný drajv, ačkoliv po muzikantské stránce se formaci nedalo nic vytknout.

V pozici hlavní hvězdy letos vystupovali finští Stratovarius, kteří do Ostravy přijeli z legendárního Wackenu, kde hráli o den dříve. O nějakém uspávání hadů však nemohla být řeč. A především zpěvák Timo Kotipelto hýřil entuziasmem. Kapela v září vydává své nové album Eternal. Tento fakt také občas připomínala video obrazovka s motivem tohoto opusu, nicméně koncertní set byl zaměřen na průřez tvorbou. A proto postupně přibývaly na playlistovou pažbu všechny důležité položky (Paradise, Dragons, Against the Wind atd.) až do grandiózního finále.

Z vystoupení finské kapely Stratovarius. (Foto: pořadatelé)

Česká republika je země melodickému metalu zaslíbená a Stratovarius se za důvěru odvděčili mnohonásobně. A jestli ještě nikdo nevynalezl lék na zahnání únavy, měl by se na recept zeptat právě Timo Kotipelta a jeho spoluhráčů. Všichni, kdo zůstali po sobotní půlnoci v Dolní oblasti Vítkovice, by jistě souhlasili.

Pretty Maids se asi nikdy nezavděčí všem svým fanouškům. Jedna část vyžaduje novější tvorbu, ta druhá preferuje starší písně, takže Dánové to vyřešili po svém. Snažili se uspokojit oba tábory. I když úvodní nálož Mother Of All Lies, Nuclear Boomerang, My Soul to Take a Pandemonium ocenili hlavně prvně jmenovaní. Nicméně bez legendární Please Don´t Leave Me nebo přídavkové Future World prostě odejít nešlo. Tady jsou pravidla jasná. Pretty Maids se rozhodně nešetřili. Ve tvářích a na vizáži dvou zásadních členů, a to zpěváka Ronnieho Attkinse a kytaristy Kena Hammera, kteří kapelu v roce 1981 zakládali, jsou vepsány veškeré nástrahy rock´n´rollového života. Jakmile však tomuto kouzlu jednou podlehneš, nelze z tohoto vlaku vystoupit.

Z vystoupení Pretty Maids pod vysokými pecemi. (Foto: pořadatelé)

Pretty Maids to všechno nepochybně vědí, přesto záložní, tzn. odpočinkovou variantu neznají. Ronnie Attkins místy vypadal, jako by byl v posledním tažení, ale nohu z vokálního plynu nesundal a stále jel na maximum. Jinak to prostě neumí, za což mu patří plné absolutorium. Možná úryvek z pinkfloydovské Another Brick In The Wall byl trochu navíc, ale to byla jen drobná vada na jinak povedené show. A to nejen z dramaturgického hlediska.

Seskupení Legendy se vrací s charismatickým Petrem Šiškou, které festival zahajovalo, a Citron těžili zejména z přítomnosti domácího publika. Koncertní repertoár Citronu je už poměrně ustálený, nicméně kapela vyšla svým fans vstříc tím, že zazněla dlouho opomíjená a vyžadovaná Půlnoční anebo hned na úvod dravá vypalovačka Vypusťte psy. Jinak nechyběly žádné osvědčené písně z historie skupiny (mj. Ocelové město, Už couvám, Zahradní slavnost atd.) podpořené skladbami z poslední desky (Rock´n´roll démon nebo Bigbítový pánbů).

Z vystoupení domácí legendy Citron, který hrál pouze starší písně. (Foto: Radek Lukša).

Fanny Michalík sice vede svůj vokál po mírně odlišných zpěvových linkách než Standa Hranický, ale na výsledném soundu se nic nemění a skladby nadále zůstávají zdravě agresivní a přesvědčivé. Zkrátka profesionální výkon hodný následování. Zamrzelo jediné, a to, že Citron nepředstavil žádnou novou skladbu z avizovaného nového alba Rebelie Rebelů.

Poněkud překvapivé jméno ve festivalovém playlistu, to byli němečtí Freedom Call. Tvorba norimberské party vypadá na první pohled mírně zastarale, ale nikoliv vyčpěle. A co je hlavní, tak v živém provedení prezentované songy i díky mohutným a účinným sborům fungovaly! Germánské melodie s ostrými kytarovými riffy měly zkrátka šmrnc a navíc působily svěže a lehce.

Naučené pózy a gesta sice patřily spíše do minulého století, ale k prezentaci Freedom Call tak nějak sedí a bez nich by vystoupení nebylo úplné. Opět se potvrdilo, že energie, kterou investuješ, se zpátky vrací mnohonásobně. Ve vztahu Freedom Call versus fanoušci to platilo oboustranně.

V publiku nechyběl ani rockový dorost. (Foto: Radek Lukša)

Co se týče atmosféry a návštěvnosti akce, tak letošní Ostrava v plamenech jednoznačně navázala na nejúspěšnější ročníky nezapomenutelné Noci plné hvězd. A to zcela bez debat. Jakoby daný areál disponoval aurou, která má na všechny příchozí téměř magické účinky.

Zkrátka a jasně, metalová srdce tloukla v Ostravě naplno a je zcela jasné, že bušit budou dál a ještě mnoho let… Tuto šanci si schopní organizátoři jistě nenechají vzít!