Tomáš Jirman už přes 30 let obchází republiku po hraničních horách. Letos asi naposledy

Tomáši, mají vaše herecké prázdniny už po léta ustálenou podobu, nebo jsou pokaždé jiné? Anebo je to něco mezi tím, s opakujícími se akcemi i s každoročními novinkami?

Ta třetí verze, něco mezi tím.

Tak co patří k těm ustáleným, opakujícím se, mohu-li to tak říci prázdninovým rituálům?

Každoročně navštívíme můj rodný kraj, Podkrkonoší, a samozřejmě Krkonoše. Pak se přesuneme k rodině mé ženy, no a od roku 1982 vždy urazíme s několika přáteli a v poslední době i s rodinnými příslušníky kus cesty po moravských, slezských a českých hraničních horách.

Právě na ty horské poutě se vás chci zeptat. Jak vás něco takového napadlo, obejít celou Českou republiku po jejích hraničních horách?

To napadlo mne a kolegu herce Vláďu Čecha, když jsme seděli u piva v hospodě. Byli jsme tehdy ve společném angažmá v olomouckém divadle. No a ta první cesta, ta proběhla ještě během divadelní sezóny, to byla cesta ze Svatého Kopečka do Rýmařova. Moc se nám to zalíbilo a někdy během té cesty jsme si řekli, že obejdeme republiku. Na začátku to ale byla spíše cesta od hospody k hospodě a od jedné značky piva ke druhé. Takže jsme hlavně zkoumali kvalitu toho piva. A pak jsem se jednou podíval na mapu a viděl jsem červenou turistickou značku, která vede po hřebenech Jeseníků, a ta samá značka pak vede po hřebenech Orlických hor, Krkonoš, Jizerských hor, Šumavy, a tak jsme si s Vláďou Čechem řekli, že to tedy obejdeme všechno.

Tomáš Jirman, Vladimír Čech a přátelé během letního putování. (Foto: Archiv)

A jak jsem se dozvěděl, obešli jste už celou republiku. Pivo se samozřejmě značku od značky a hospodu od hospody lišilo, a co lidi? Často se mluví o moravském a českém naturelu. Měnili se i lidé, které jste potkávali?

To snad ani ne. A když, zase to spíše záleželo na charakteru té které hospody, do které jsme vlezli. Museli jsme vypadat dost exoticky, měli jsme na zádech usárny a vyhlíželi jsme jako dost divocí trampové, takže když jsme vešli do nějaké noblesnější hospody, dívali se na nás někdy dost úkosem.

Teď si uvědomuji, že jste ty cesty zahájili v době, kdy to v Polsku politicky dost vřelo. A vy jste šli vlastně po česko-polské hranici …

Ano, zrovna v tom roce 1981 v prosinci generál Jaruzelski v Polsku vyhlásil výjimečný stav, který trval až do roku 1983. V roce 1982 jsme dorazili na Sněžku. Tam to hlavně hlídali polští pohraničníci, kteří chtěli zabránit kontaktům mezi Poláky a Čechy. A tam se nám přihodila zvláštní věc. Jdeme tak tou kosodřevinou a najednou proti nám vyjde polský pohraničník se samopalem v ruce a žádá po nás doklady. Tak jsem shodil ze zad usárnu a místo občanského průkazu jsem jako první vytáhl láhev rumu. Pohraničník přesunul samopal přes rameno na záda, a napil se s námi, pak jsme zalezli do té kosodřeviny a dali si ještě pár doušků. Jenže to nebyl konec. Oni ti pohraničnící měli vysílačky a předávali si nás navzájem, což nás stálo několik krabiček cigaret. Vždycky někde vystoupil z křoví voják a docela otevřeně si řekl o cigarety.

Tomáš Jirman během putování po hraničních horách. (Foto: Archiv)

Krásný doklad česko-polské vzájemnosti a bratrství mezi národy… Ale na česko-německé hranici na Šumavě, to muselo být přece jen o něco horší, nebo ne?

Na Šumavu jsme se dostali až po pádu železné opony. Tam je přece jen ještě hodně hor, po Krkonoších to máte Jizerky, pak Lužické hory, Česko-Saské Švýcarsko, Krušné hory. V Krušných horách, tam to bylo docela dobré, tedy v uvozovkách, tehdy tam byly ty největší emise, takže jsme vešli do mrtvé krajiny.

Vy jste vlastně putovali o prázdninách po horách každoročně od roku 1981, to máme celkem 34 let…

Vlastně od roku 1982. Tam, kde jsme v jednom roce skončili, tam jsme se museli příští rok dopravit a pokračovat. Postupně vzniklo množství debilních pravidel, protože jsme je vymýšleli v hospodě. Hlavní ale bylo, že jsme nastoupili do vlaků, převážně osobních, někde jsme vystoupili a šli dál.

Kolik vás bylo a kolik vás bude letos? Vím, že před časem se k vám přidal i kolega herec z Komorní scény Aréna René Šmotek…

Ano, René se přidal před několika lety. Zpočátku jsme byli dva, pak chvíli chodil ještě jeden kolega herec, který to pak ale kvůli zdravotním důvodům vzdal. Pak se k nám přidal můj tchán, potom zeť Vládi Čecha a nakonec Vladimír zaučil i syna.

Tomáš Jirman s přáteli během prázdninového výletu. (Foto: Archiv)

Takže parta se rozrostla. Nicméně vím, že letos chcete celou mnohaletou pouť zakončit …

Ano, pomyslnou stuhou obvážeme republiku, ale ten závěrečný uzel neuděláme na Svatém Kopečku, ale na chatě Paprsek v Jeseníkách. Vláďa už bohužel u toho nebude, prohrál boj s rakovinou, jak jistě víte… Navážeme na naši první cestu, půjdeme opět přes Rychlebské hory.

A co budete dělat o příštích prázdninách?

No to je otázka, o letošní pouti musíme vymyslet, co dál, ale něco se rýsuje, jen to nechci zakřiknout, tak o tom raději nebudeme mluvit.

Dobrá, tak co nadcházející sezóna? Už víte, jaké role vás v Národním divadle moravskoslezském čekají?

Ano, budu hrát v inscenaci hry Španělská muška, takového klepaře, člověka který má rád klepy, pomluvy apod.

Vy jste ovšem nejen herec, ale také režisér. Plánujete něco? Uvidíme v nadcházející sezóně nějakou vaši režii?

Něco v plánu mám, ale jsem pověrčivý a nebudu to prozrazovat. Ale na sedmdesát procent už je věc domluvená, takže když ne v nadcházející sezóně, tak v té další snad určitě.

A těšíte se na den, kdy se zase vrátíte z hor do Ostravy? Vlastně každoročně trávíte léto na horách, tak jaký je ten pocit po návratu do města?

Hergot, ta Ostrava je špinavá! Ale ne lidi, spíš chodníky, některé domy a tak… Ale potom samozřejmě převládnou věci spojené s divadlem, kamarádi a lidi, které tam znám a na které se těším, a pak je tu samozřejmě ta železná poezie Ostravy. Na tu se také těším.