Nejlepší český prozaik Petr Stančík přijel do Ostravy ve jménu císaře a Umberta Eca

Z oceněné knihy Mlýn na mumie předčítal Petr Stančík v rámci pondělního čtení na jedinečném středoevropském literárním festivalu Měsíc autorského čtení (MAČ), jehož ostravská část se každý večer odehrává v klubu Atlantik. „Komu vadí explicitně pojaté popisy sexuálních scén, nechť raději opustí sál,“ varoval napřed autor, čímž asi mnohé diváky přivedl do rozpaků. A dětem samozřejmě vystavil hvězdičku, na MAČ nicméně drobotina přichází jen ojediněle.

Kdo román nečetl, chvíli možná přemítal, zda je při pondělku ochoten naslouchat pokleslé literatuře à la Markýz de Sade, nicméně už po pár minutách mu bylo jasné, že se nepotkal s pornografickým autorem, nýbrž s tvůrcem docela interesantní mnohovrstevnaté koláže. To konečně o románu říká i anotace z pera nakladatele (Druhé město, Brno), která knihu mimo jiné označuje za „mystický gastronomicko pornografický thriller“.

Román se odehrává v roce 1866 v Praze, zrovna tu řádí první český sériový vrah, zatímco vojáky habsburského císařství čekají v létě téhož roku ohromná jatka na bojištích Prusko-rakouské války. Bližší výklad díla ale asi na tomto místě nemá smysl, Petr Stančík se v každém případě na malém českém písečku odvážně pokusil o stvoření románu, jenž se má blížit velkolepým mozaikám z pera Umberta Eca. Stančík si je samozřejmě vědom, že musí Eca hlavně lehce parodovat, nikoliv napodobovat, přesto se posluchač několikrát přistihne, že myšlenkami přeběhl od Stančíka k Ecově Pražskému hřbitovu.

Ostravské publikum mělo Stančíka načtené. Před televizními kamerami oceněný autor to má prostě snadnější i v kraji ocele a černého uhlí. A dokonce nevadí, že nepíše o haldách a brenpartyjích, zato vstupuje do pražských hampejzů, zapadlých židovských zastaváren, starožitnictví i putyk. „Zajímalo by mě, zda recepty v knize pocházejí z dobových pramenů,“ zeptala se jedna Stančíkova čtenářka v bohaté diskusi následující po autorském čtení. „Kromě receptu na hovězí hlavu vařenou zevnitř a netopýra,“ přiznal autor.

Stančík totiž skvěle vytěžil dobovou literaturu a hlavně deník Národní listy z roku 1866. Kromě čtenářsky odhalitelných fikcí na hranici groteskna, což je právě případ hovězí hlavy vařené zevnitř, se ale snažil, aby reálie v díle opravdu odpovídalÿ době. „Nechtěl jsem se dopustit takových omylů, jaký se stal třeba kolegovi Milanu Kunderovi, když nechal ve svém díle vystoupit velkého Goetha s petrolejovou lampou v ruce, ačkoliv petrolejka byla vynalezena až po Goethově smrti,“ vyprávěl autor románu Mlýny na mumie.

Sál v Atlantiku se dobře bavil a prozaik nad půllitrem piva vtipně a laskavě odpovídal, čímž si určitě získával i nové čtenáře. Profesionál na literárním parnasu, tak to má být. A besedovalo se dlouho, neboť Ostravané toužili poznat i pozadí několika pražských nemovitostí, které nechal Stančík vstoupit do knihy. Zajímali se třeba o pražský bordel Jeruzalém údajně založený už za Karla IV. „Ten se v roce 1866, v němž se odehrává moje kniha, nacházel v budově dnešní DAMU v Karlově ulici na Starém Městě. Když jsem na DAMU svého času studoval režii, ještě tam byl ten veřejný dům cítit. Dlouhé chodby, malinké učebny místo pokojíčků,“ zavzpomínal prozaik.

Padla i jména básníků Ivana Wernische a Bogdana Trojaka, kteří detektivní román v hlavní roli s komisařem Durmanem pročetli ještě před jeho vydáním. „Wernisch je pro mě pořád velkou autoritou a zároveň člověkem, který mě kdysi uvedl do literárního světa,“ svěřil se Stančík. Wernische, Trojaka a Stančíka spojuje přátelství i společná práce. Už v roce 1999 třeba tahle trojka stála za smělým pokusem proniknout s literaturou na exkluzivním papíře mezi širší čtenářské vrstvy, když se podílela na tvorbě časopisu Neon. A nutno asi připomenout, že Stančík byl tehdy ještě schován za pseudonym Petr Odilo Stradický ze Strdic.

Působivé čtení i vyprávění Petra Stančíka nebylo v pondělí bez dopadu. Někdo zašel ještě tu noc do hospody, jiný možná rovnou do bordelu, neboť autor v Atlantiku zdůrazňoval, že pro svobodné muže to za císaře Františka Josefa I. bývávala věc stejně normální a stejně drahá jako oběd v restauraci. Autor tohoto text pak doma alespoň sáhnul po Národních listech. A to po čísle z 1. ledna 1866, neboť právě v tento den začíná tohle oceněné prozaické dílo s tajemně dryáčnickým názvem Mlýn na mumie. Následující zprávu sice Stančík v knize nevyužil, skvěle by však do celé koláže zapadla: „Ve vesnici Syrákově v okresu Polenském stala se pověra opět příčinou hrozného neštěstí. Dítko vyraženinou obsypané dali do pece, kterouž dobře zadělali a v kteréž se také upeklo.“