Herec René Šmotek mění angažmá a říká: Kdo přičichl k Ostravě, nedokáže se zcela rozloučit

Jsi jeden ze čtveřice herců a hereček, kteří hráli v úplně první inscenaci tehdy rodící se Komorní scény Aréna v roce 1993, v inscenaci hry Bleděmodrý Petr…

Ano. Byli tam se mnou Terezka Bebarová, Marek Cisovský a Markéta Mocková-Tichá. Z nás čtyř jediná Markéta, pokud vím, divadlo dnes profesionálně nedělá. Ale myslím, že by mohla…

Spolu s Markem Cisovským jste tedy dnes jediní zakládající členové Komorní scény Aréna. Ty ovšem letos odcházíš do jiného angažmá, o tom se ještě budeme bavit. Teď ale vzpomínej, jaké vlastně byly tvoje herecké začátky v Aréně?

Ta moje životní dráha je docela zvláštní. Přijel jsem z Bystřice pod Hostýnem do Ostravy vyučit se malířem-natěračem. Bydlel jsem na internátě v Ostravě-Hrabůvce, kde byly dva divadelní kroužky. Jeden vedl Jirka Hort, to bylo takové realističtější činoherní divadlo, pro které psal hry Pavel Cisovský. To bylo moje první setkání s Pavlem a vlastně i s Markem Cisovským, který do toho souboru chodil. Ten druhý soubor vedla Hanka Dluhošová-Cisovská, první manželka Marka Cisovského. Dnes je Hanka jednou z největších odbornic české dramatické výchovy, působí na Ostravské univerzitě. A tam si mne k sobě přitáhlo divadlo.

Pamatuji si tě z těch dob jako recitátora s velmi výrazným, osobitým hlasem, o kterém jsme dokonce spekulovali, jestli to, co vychází z tvých úst, není důsledek onemocnění hlasivek…

Jirka Hort mne i s Markem Cisovským jednou odvezl asi na tři dny k jedné staré paní, lidové léčitelce, někam do Jeseníků, už si nepamatuji, kde to bylo. Právě v obavě, zdali nemáme nemocné hlasivky. Paní si nás poslechla a řekla o mně: Tenhle nemá s hlasem vůbec nic, to je hlas jako zvon, od přírody geniální. A věnovala se Jirkovi a Markovi.

Pořád je mi líto, že jsi málo působil jako rozhlasový herec.

Já jsem po vyučení nastoupil na konzervatoř a měl jsem štěstí na profesory. Hlavní obor, herectví, mne učil Otakar Prajzner, ale zažil jsem vedoucího hereckého oddělení, tehdejšího národního umělce Miloslava Holuba, známého z role ve filmu Král Šumavy. On sice nevyučoval hlavní obor, ale učil umělecký přednes a já jsem k němu chodil. Byl to zážitek, převážně jsme recitovali Petra Bezruče, a na tom nás pan Holub hodně naučil. Je fakt, že v ostravském rozhlase jsem toho moc nenatočil. Ale paradoxně mne v rozhlase obsadili do natáčení Ostravaka ostravskeho. Asi za to mohou Radek Lipus a Pavel Cisovský. Dnes, když se má natočit něco v ostravštině, tak volají mě, Valacha z Bystřice pod Hostýnem.

A ty to odmítáš s tím, že nejsi Ostravák, ale Valach?

Ne, kšefty se neodmítají (smích).

Vraťme se k začátkům Komorní scény Aréna. Jaké to bylo?

To byl tehdy pro nás zúčastněné životní styl, způsob života. Možná i na úkor rodiny. Tam nebyly žádné velké platy, a přitom jsme tam trávili celé dny. Pavel Cisovský je velmi nedoceněný širokou odbornou divadelní veřejností za to, co dokázal. Založil divadlo v době, kdy se v České republice divadla rušila. Navíc v Ostravě, ve městě hutníků a havířů. Navíc v době, kdy se objevila možnost podnikání, kdy herci odcházeli z divadel takzvaně za lepším do byznysu nebo do komerční zábavy. Kultura tehdy připadala všem jako zbytečnost a Pavel Cisovský v tomhle prostředí založil divadlo. My jsme v několika lidech dělali všechno od kulisáků, gaderobiérů, rekvizitářů, osvětlovačů, zvukařů až po ty herce, absolutně všechno. Dokonce i náborové pracovníky v nabídce předplatného, což se se mnou vlastně táhlo až do těchto časů. Sami jsme si po školách sháněli diváky, a to mi zůstalo dodnes.

Když si vzpomeneš na tu chvíli opouštění starého sídla Komorní scény Aréna, dnešní Staré Arény, a na stěhování do nového divadla, jaké pocity převládají?

Jako bys ztrácel kus života, možná i kus sebe. Nastupuješ do něčeho, co už se nemůže zopakovat. Tam bylo všechno v jednom baráku, včetně vedení, a všechno bylo jaksi kompaktnější. V tom novém najednou bylo úplně všechno a stalo se z toho takové to divadlo s velkým D. Hlediště už je přece jen o něco oddělenější od jeviště, i když i v novém sále to bylo a je k divákům velmi blízko, ale už je to o mnoho větší scéna, šatny, kulisárna, rekvizitárna, prostě divadlo. Nemyslím to jinak pejorativně. Prostě ztratila se patina ostravské ušmudlanosti v tom krásném slova smyslu.

Lidé o tobě nevědí řadu věcí. Zahrál sis ve velkých filmech, vzpomenu Želary nebo dokonce francouzský film Balzac režisérky Joseé Dayan, ve kterém ses potkal se světovými herci Geradem Depardiuem, Fanny Ardant, Jeanne Moreau, Gerttem Vossem, Claudem Rich…

Želary, to byla náhoda. Dělal jsem casting na nějakou reklamu a asi za čtrnáct dní volali z agentury, že se připravuje velký projekt a že bych nemusel jezdit znova do Prahy, že by použili ty snímky z castingu na reklamu. A pak zavolali znovu, že to vyšlo a že se bude točit o prázdninách na Slovensku a jestli tedy můžu. Samozřejmě jsem mohl, tak mne přivezli do Vychylovky, tam je takový skanzen, kde se to točilo, a já vůbec dopředu nevěděl, o co jde. A druhý den vidím najednou Aňu Geislerovou a Miroslava Donutila a znova jsem si řekl: Panebože, kam jsem se to dostal, ale v úplně opačném duchu. Balzac, to bylo jinak. To jsem věděl, o co jde. Točilo se v Karlových Varech, na staré kolonádě, na nádraží mne čekali, ubytovali mne v hotelu Central, večer bylo setkání s celým štábem a s herci. Říkali, že pan Depardieu bude i vařit, že to dělá rád, bylo to moc příjemné včetně možnosti vidět všechny ty velké herce přímo při práci.

Odcházíš z Ostravy po jedenadvaceti letech do nového angažmá v Českých Budějovicích. V Komorní scéně Aréna jsi odehrál spoustu postav. Na které vzpomínáš nejraději?

Rozdělím to na dvě části. V původním divadle to určitě byla role knížete Sternenhocha ve hře Láska jest hovadství v režii Silvestra Lavrika a v nové Aréně asi postava Goldberga v Goldbergovských variacích v režii Ivana Krejčího. Ale je těžké si vybrat, toho pěkného bylo opravdu hodně…

S jakým pocitem odcházíš?

Já jsem chodil řadu let v létě o prázdninách s kolegy herci Tomášem Jirmanem a bohužel už nežijícím Vladimírem Čechem po horách kolem České republiky. A Vláďa Čech říkal: Prošel jsem několika divadly, a když jsem pocit, že už jsem řekl, co jsem říct měl, tak jsem prostě odešel. A já mám pocit, že už jsem v Ostravě řekl, co jsem říct měl.

Nastupuješ do Jihočeského divadla v Českých Budějovicích. Jak tě tam přijali?

Tam spolu se mnou nastupuje řada dalších lidí. Šéfka souboru a režisérka Jana Kališová v podstatě zahajuje novou éru budějovického divadla. Z původního souboru v jedné inscenaci se mnou hrají pouze čtyři lidi. Zbytek, a je to velké obsazení, jsou jako já samí noví lidé. A těším se také na opětovnou práci pod režisérem Radkem Lipusem, který režíroval kultovní arénovskou inscenaci Průběžná O(s)trava krve, a nyní bude v Budějicích režírovat jako host hru irského dramatika Johna Patrika Shanleyho Pryč z Mulingaru. A jak mne přijali? Skvěle. Někteří mne dokonce skoro adoptovali (smích).

Tak ti přeji, abys po deseti letech a po Deníku Ostravaka natočil Deník Jihočecha. Staneš se Jihočechem, nebo zůstaneš Ostravákem?

Z Ostravy neodcházím. To snad ani nejde. Ostravákem zůstanu. Ten kdo k Ostravě přičichl a měl takové štěstí na lidi jako já, na lidi jako byli Olda Matušínský, Pavel Cisovský a Radek Lipus, tem to cítí jinak než ti, co přijedou na skok, co nedokážou v tom balastu strusky, uhlí, špíny a smradlavého ovzduší najít tu poezii a pochopit tohle město. A já díky tomu, že jsem se potkal s těmi lidmi, mám pocit, že jsem tu poezii našel. A pochopil krásu tohohle města. Když se ti tohle zaryje pod kůži, nedokážeš se s Ostravou rozloučit, ať se ocitneš kdekoliv jinde.