Spisovatelka Kateřina Tučková představila v ocelové Ostravě brněnské textilky

Ředitelé festivalu Měsíc autorského čtení Pavel Řehořík a Petr Minařík ctí svoje autory i s jejich libůstkami. Kdo nechce předvést klasickou formu čtení, může svoji tvorbu představit s bigbítovou kapelou (např. Kafka Band Jaroslava Rudiše) nebo se třeba i stavět na hlavu a u toho jen něco slabikovat. Populární brněnsko-pražská literátka Kateřina Tučková vsadila na osvětovou přednášku z historie takzvaného brněnského Manchesteru.

Možná je autorka přesvědčená, že knihu Fabrika, která vyšla v samém závěru minulého roku, už všichni její ctitelé četli, nebo už ji klasická autorská čtení prostě nebaví. Návštěvník ostravské části Měsíce autorského čtení prostě dostal pořádnou porci dat spjatých s rozvojem brněnských textilek od konce 18. století až do jejich hořkého konce s nástupem divoké privatizace po roce 1989.

Novela Fabrika vyšla u příležitosti výstavy Brno – moravský Manchester, kterou uspořádala Moravské galerie v Brně. A spisovatelka v Ostravě muzejníkům nedělala ostudu. Příběh pěti generací rodu Johanna Heinricha Offermanna, který do Brna přišel v roce 1776 jako chudý vlnařský odborník, vyprávěla i s pomocí bohatých vizualizací na plátně, cestovala prsty po rozkošatělém rodokmenu a čas od času historickou suchařinu oživila nějakým poutavým příběhem. Třeba tím, jak vrcholná éra textilního průmyslu v Brně vděčí za svoji konjunkturu průmyslové špionáži Brňáků přímo v anglických textilkách. Prostě milá populární přednáška.

I v neúprosném vedru a v neklimatizovaném sále klubu Atlantik, v němž se podmínky možná blížily právě těm z dávných textilních fabrik, kde kolem parních strojů a transmisí rovněž vládly nemilosrdné teploty, publikum obětavě naslouchalo industriální přednášce celou hodinu. A s jistým pochopením, neboť Ostrava je odchována na ještě drsnějším průmyslu.

Brněnský industriál se spojil s ostravským industriálem. A ačkoliv spisovatelka v jediné ukázce z díla četla dojemnou ukázku o osmiletém chlapci, jenž se stal dětským otrokem v textilce, nikdo nezaslzel, protože Ostrava zná z této doby ještě drsnější příběhy, v nichž hynuly desetileté děti v podzemí šachet nebo při pomocných pracích v železárnách. Většinou přivlečené do hornictví a hutnictví spolu s negramotnými rodiči z východní Haliče.

Průvodce večera Lukáš Balabán se sice na počátku čtení snažil odvést pozornost i ke starším dílům spisovatelky, ke Gertě Schnirchové či k Žítkovským bohyním, průmysl ale zvítězil. A autorovi tohoto textu se hned vybavily verše Jana Vrby, který v roce 1932 líčí v jedné baladě tragický příběh ostravského hutníka, jenž se zamiloval do dělnice v textilce.

Procházel vraty továrny jak v jícen pekelný
ve střehu vždy a k ráně přichystán
a trudné byly jeho všední dny
smutné i neděle, kdy vyšel v polí lán,
by k lesu zaměřil se švadlí po boku.                          

Industriální byla i závěrečná beseda, takže znova padala jména brněnských průmyslníků a výjimkou byl jen dotaz na další literární plány. „Poválečná doba, padesátá léta. Ale moc o tom nechci mluvit,“ stroze odvětila Kateřina Tučková. „Chtěla jsem jednou psát o osudech českých Řeků, kteří k nám přišli po roce 1948, jenže jsem o tématu tolik a všude mluvila, že jsem se z té knihy úplně vymluvila a už ji nikdy nenapsala,“ dodala.

To bylo právě půl desáté večer a ostravské tramvaje už zrovna svištěly s dělníky na noční šichtu, do oceláren ArcelorMittal nebo do vítkovických železáren.