Plusy a minusy letošních Colours. Osobnosti regionu chválí, kritizují i radí do dalších let

Petra Olajcová, flétnistka Janáčkovy filharmonie: Mne osobně nezklamaly známé a oblíbené věci, například Ebeni, Tomáš Kočko, Clarinet Factory, Tata bojs a Lenka Dusilová. Ze zahraničních mne naprosto nadchnul Electro Deluxe a Nicolas Pellerin. To jsem předtím neznala a byly to opravdu pecky. Naopak zklamaná jsem byla z Björk a Cinematic Orchestra. A nejlepší zážitek pro mne byla dlouhá fronta na pálavské langoše.

Jiří Sedláček, herec Národního divadla moravskoslezského: Naprostými jedničky podle mne byli Electro Deluxe, kteří by určitě utáhli i velkou stage, a také Heymoonshaker, pro mě naprostý objev, geniální energie a úžasný tah na branku. Opět jsem si letos užíval Afriku – ať už Abavuki nebo Kasai Allstars, ale i Balkán – konkrétně Džambo Aguševi Orchestra. Jsem rád za pozvání Kasabian, ale i rozporuplně hodnocené Björk. Mark Eliyahu příjemně pohladil, Warsaw Village Band rozpohyboval… letošní Coloursy prostě opět stály za to. Organizátoři zvládli tu neuvěřitelnou masu lidí sjednotit, pobavit, roztančit, nakrmit i napojit, občerstvit vodou z cisterny, seznámit ji s ostravským industriálem i nabídnout nějaký ten nezbytný suvenýr. Určitě bych už ale nezvyšoval počet diváků, myslím, že o zápis do knihy rekordů přece nejde. Pokud bych si mohl vybrat nějaké interprety na příště, navrhuji kapely Boston Horns, Loyko a Dread Zeppelin a z interpretů bych nebyl proti Ericu Bibbovi, Alvinu Lee a určitě by bylo obohacením vystoupení Tommyho Emmanuela či Lindsey Buckinghama.

Tomáš Václavek, zakladatel serveru ov-kluby.net: Opět se jednalo o moc dobrý ročník. Z headlinerů mě nejvíce strhli Kasabian. Potěšili i Bokka tím, že byli ještě lepší, než jsem čekal. Opět nadchla Drive Stage – především trojice koncertů Cash Savage and The Last Drinks, Electro DeLuxe a Heymoonshaker. Dodatečně, bohužel, zjišťuju, kolik dobrého jsem ještě propásl, či minul (třeba Gallon Drunk)… Povedl se i výběr divadelních představení v Gongu. Jako průšvih se mi jeví snad jen Jack Daniel’s rockotéka, která dokola opakovanou sadou songů přehlušovala například venkovní projekci Gongu. Nějak jsem nepochopil samotnou podstatu – rockotéka s projekcí videoklipů na live festivalu, koneckonců obdobně jsem nepochopil diskotéky v party zónách.

Anna Neuwirthová – muzikoložka a muzikoterapeutka: Ačkoliv mám každý rok pocit, že jdu na tentýž festival, každý ročník Colours mě znovu a znovu potěší a překvapí. Zrovna tohle je jedna z věcí, které si hodně cením – navazování na předchozí osvědčené recepty a jejich zdokonalování. Z nějakého důvodu více než kdy jindy jsem si prožila, že jsem na opravdové kulturní události, nikoliv jen hudebním festivalu. Ten letošní byl výjimečný nejen návštěvností, ale také výběrem umělců a jakousi ještě větší kompaktností. (Mimochodem i přes vysokou návštěvnost organizace místa fungovala podle mého názoru perfektně – areál i organizační zajištění místa to unesly – moc dobrá práce a výborná péče v průběhu nejteplejších hodin festivalu!). A kdo se mi nejvíce líbil? To jednoznačně nedokážu říct – v tolika případech jsem si přišla na své, a výběr byl tak pestrý a kvalitní, výkony tak euforické, že to není jednoduché. Velikou radost mi ale udělaly koncerty v Gongu – např. Avishai Cohen, Camille O’Sullivan nebo Faiz Ali Faiz, stejně jako zajímavé projekty na Electronic Stage. Odtud vychází také má kritika ohledně zvuku v Gongu, s tím jsem nebyla příliš spokojená. Uvnitř haly byl zvuk většinou únosný, ve venkovním hledišti to bylo o poznání horší.

Tomáš Macura, primátor města Ostravy: Pokud jde o mě, tak na „Barvy“ chodím ani ne tak kvůli hudebním zážitkům, ale kvůli nepřenosné atmosféře, která byla i letos skvělá. Festival prokazuje neustále, a to po všech stránkách, rostoucí úroveň, za kterou patří dík jeho tvůrcům a organizátorům. Měl jsem tu na návštěvě primátory největších měst republiky, kteří byli festivalem bez výjimky uneseni. Za této situace je obtížné dávat doporučení co změnit nebo zlepšit. Byl jsem velmi překvapen zájmem o nehudební produkci – zejména divadelní vystoupení a různá diskusní fóra. Možná, že posilování této části programu je směrem pro další rozvoj Colours. Na co se musíme do budoucna více zaměřit, je zlepšit ve spolupráci města, organizátorů a Dopravního podniku města Ostravy dopravní obslužnost v průběhu festivalu.

Filip Rácz, frontman skupiny FiHa: Co se koncertů týče, tak mě nejvíc dostala St. Vincent. S novým albem si podmanila Spojené státy, a tak jsem rád, že se do Ostravy dostala ve formě a ne třeba pár let po ní. Proto mi taky chyběl ještě jeden zásadnější headliner, který by spojil žánrově rozdílné publikum Colours. Mika sice zahrál skvěle, ale svá slavná léta už má za sebou. Loni festival podobně zakončil John Newman, ale měl za sebou album se třemi úspěšnými singly. Ovšem po organizační stránce není festivalu co vytknout. Technická svízel se samozřejmě objeví třeba ve chvíli, když přestane fungovat jeden ze dvou bankomatů… Colours si statut evropského festivalu bezesporu zaslouží.

Vít Schlesinger, hudebník: Kromě českých vystupujících jsem znal jen headlinery, a ti byli zklamáním, nejvíce Clean Bandit a pak Rudimental. Hodně taneční show, ale málo decibelů a nic, co by mnou otřáslo a hrálo mi v uších celý večer, a to od nich znám dost pecek. Naopak mě překvapili Augustines, které považuji za objev Colours, a také The Mispers. Augustines je folk řízlý kytarovou smrští s emocemi a The Mispers jsou geniální Britové s energií a nápady. Dalším překvapením byl Danger, takhle by měla vypadat moderní a vyvíjející se elektro hudba. Na závěr bych zmínil Tata bojs, to spíš z nostalgie, a vynikajícího Miku. Jestli byl někdo na Colours připraven na 200 procent, tak to byl rozhodně on. Za zmínku stojí ještě nedělní písničkář z Gongu (momentálně nevím jméno) a příjemný Kieslowski.

Milan Vícha, fotograf: Nejlepším zážitkem byl Avishai Cohen, následují O’Sullivan a celý úterní Crossroads, dá-li se to považovat za součást Colours. Dále Björk, Mark Eliyahu, Lenka Dusilová, No Blues…. Vadila mi přílišná orientace na taneční hudbu, podbízivost ve výběru a taky skutečnost, že lidi se tam více chodí bavit a tančit, než poslouchat hudbu, takže pokud nejsem zrovna pod pódiem, musím poslouchat, jak se lidi mezi sebou baví. A taky nevhodnost určování scén interpretům, například Stromboli na malé scéně Radegastu a hlavně Electro Deluxe ve stanu, o ty jsem bohužel přišel, jistě patřili k vrcholům.

Richard Piskala, vedoucí programu Českého rozhlasu Ostrava: Z letošního programu jsem opět zdaleka nestihl všechno, což mně mrzí, ale pokud si chce člověk vychutnat některý koncert celý a nepobíhat pořád dokola po celém areálu, tak mu zákonitě uteče několik dalších skvělých vystoupení na jiných scénách. Což není výtka směrem k pořadatelům, ale naopak pochvala – mám pocit že v každém okamžiku festivalu je opravdu z čeho vybírat. A teď ta má nej – pro mne je nejvýše vystoupení Kasabian. Byl jsem přímo v kotli a užil jsem si to velmi intenzivně. Skoro stejně silný zážitek mám i z Tata bojs, které sice v našich končinách můžeme slyšet a vidět relativně běžně, ale tohle nebyl běžný koncert. St. Vincent nebo The Mispers byly pro mne taky zajímavými zážitky. A nesmím zapomenout na NO Blues v doslova žhavém stanu, kde byla Drive Stage. Tam hráli hned první den i Heymoonshaker a Coco and The Butterfields. Přímo na Colours jsem je bohužel neviděl, ale jejich vystoupení na Festivalu v ulicích v předchozích dnech v Ostravě mne hodně potěšilo. Otazníkem pro mne byl Mika na závěr festivalu – v podstatě asi ten dramaturgický úmysl chápu, a i když už v té době zdaleka nebylo v areálu plno a prostor za zvukařskou věží už byl skoro prázdný, tak mnozí si tento popík hodně užívali. Je fajn, že si na Colours každý najde to své. No, a do budoucna? Já bych zásadně na celkové organizaci a dramaturgii festivalu nic neměnil.

Filip Košťálek, pořadatel festivalu Pendl a dalších akcí: Největším překvapení festivalu byl pro mne rozhodně francouzský producent elektronické hudby Danger. Jeho temné beaty, světelná show a dvě žhnoucí oči na velkém pódiu druhé hlavní scény vytvořily hypnotickou atmosféru. Na stejné scéně o den později vystoupili i mí oblíbenci Tata Bojs, na které jsem šel jen z tradice a setrvačnosti. Opět mne však dostali a odehráli snad nejlepší ze svých deseti koncertů, které jsem viděl. Bravurně zvládnutá show po všech stránkách.

Filip Frank, zvukař kapel Ladě, Kofe-in, Come and Play a TTIOT: Letošní Colours pro mě byly asi nejslabší. Jediná kapela, která mě táhla, byli letos jen Swans. Ti samozřejmě nezklamali a předvedli hodinu a tři čtvrtě trvající hlukovou smršť. Velmi potěšila Björk, nikdy jsem ji neposlouchal, ale velmi se mi – snad až na poněkud nudný začátek – její vystoupení líbilo. Zklamáním pro mne však byli Kasabian, ne že by snad hráli nějak špatně, ale byli prezentováni jako nejlepší britská současná rocková kapela. Když si vezmu na minulých ročnících rockové kapely, jako byli Robert Plant, Tomahawk, Grinderman či Porcupine Tree, tak Kasabian u mě jsou někde u konce seznamu. Z českých kapel mě nejvíce dostali Stromboli, skvělý zpěv i kytara. Původně jsem se chtěl někam přesunout, ale musel jsem prostě zůstat na celé vystoupení. Jako vždy se výborně předvedli i Tatabojs, i když to není hudebně ani stylově pro mě, strašně mě naživo baví a celé jejich vystoupení má světovou úroveň. A průšvih? Hudební asi vyloženě nemám ve smyslu, že by něco, co jsem očekával dobré, bylo nakonec nějak úplně špatné. Ani bych nechtěl jmenovat kapely stylů, které nesnáším, jako průšvih. Jestli se někomu líbí třeba Mika, jistě si jej užil. Co ale letos bylo škoda, že na rozdíl od minulých ročníků jsem na velkých pódiích neobjevil nic neznámého, co by mne zaujalo. Průserem bych pak nazval spíše některé organizační věci, kdy ani po čtvrtém ročníku ve Vítkovicích nebyly pořádně posílené spoje, nedostatek pivních stanů u hlavní stage, fronty u pokladen/akreditací, k smíchu už je partner České dráhy – jeďte vlakem na festival, když vám nejede v noci ani do Opavy jeden jediný spoj navíc. Poprvé se to dalo chápat, počtvrté již nikoliv. Přitom ještě v době Slezskoostravakého hradu a Černé louky s tím nebyl nikdy problém.

Nikos Koulouris, saxofonista skupiny Kryštof: Když pominu Kryštof kempy, které jsou pro mne nejlepší festival, jenž jsem kdy zažil, tak Colours je pro mne naprosto nejlepší multižánrový festival v ČR a možná i globálně. Letos jsem byl naprosto unešený z Björk, Josého Gonzálese, Williama Fitzsimonse a hlavně Other Lives. Nálada i energie, která na tomto festivalu panuje, je fenomenální. Jsem rád, že se to děje v mé milované Ostravě a celý festival velmi usilovně připravují lidé, které mám moc rád a vážím si jich.

Ezy Egon Hýbl, frontman EzyWay: Nejvíc mě oslovil Clean Bandit a určitě úžasný konec Colours byl Mika, přišlo mi, že vystoupení bylo až moc krátké, ale to byl jen pocit. Průšvih si radši nechám pro sebe, ale můj osobní průšvih na Colours byl, že jsem nestihl Electro Deluxe – jinak celé Colours letos byly úžasné.

Lukáš Červenka, herec v Divadle loutek Ostrava: Přesun Colours do Vítkovic pořád hodnotím jako skvělý počin. Lidé zažijí něco, co nikde jinde není. Dramaturgie festivalu také neustále roste, což je boží, a doufejme, že to tak bude i nadále. Prostě byly letošní Colours zase opět barevnější. Ale když jsou taková vedra a člověk se nemá kam schovat? Více stínu a osvěžovacích stanic a kropení rozpáleného asfaltu a betonu by taky nebylo k zahození. Navíc, proč existovala zvláštní dohoda mezi stánkaři a firmami, že se neberou oficiální kelímky Colours? To je trošku úlet. V campu byl jen omezený počet sprch a lidé byli nucení stanovat na místě, které určí hlídač. Proč? Každopádně, v pátek jsem šel asi jako všichni na Björk. Její písně a texty mě neustále překvapují. Je to naprosto excelentní zpěvačka a skladatelka. Ale upřímně, čekal jsem víc. Za ty roky ta dáma už ví, co fanoušci na takových festivalech chtějí. Myslím si, že lidé nepochopili přesah, který zamýšlela. Michal Hrůza, cena Anděl za rozbitou hlavu, koncert jako závěr minulého ročníku a start nového, jo beru. Nepřekvapil a ani nezklamal. Luxusní překvapení jsem zažil na Drive Stage. Pokud jsem mohl, byl jsem tam. Heymoonshaker, paráda. CoCo and the Butterfields, velmi příjemná energie. Pak Zrní a filda. Osobně Zrní moc nemusím, ale je to jen mým postojem. Souhlasím, že zvukaři tady svoji práci nezvládli, ale mohlo se stát, že nastaly nějaké technické potíže, do kterých my nevidíme. Nakonec jsem byl spokojený, hlavně kvůli spolužákům, kteří ve „fildě“ hrají a myslím, že si to užili. Pátek pro mě začal Xindlem, protože jsem chtěl slyšet, jak ty písně zvládá na živo a byl jsem hodně, ale hodně překvapen. Chlapec může děkovat za takovou kapelu, kterou má. Ale jeho host, slovenská zpěvačka, sorry, ale fakt ústřel. Je třeba říci, že se Xindl ve svých textech výrazně posunul a začínají mít další rozměr než ten prvoplánový, za což má u mě plusové body a uvidíme, co bude dál. Tady mě napadlo, že bych si asi více užil Xaviera Baumaxu. Warsaw Village Band, super. Akorát jim svítilo slunce do očí a bylo poznat, že jim to vadí, ale muzika výborná. La3no Cubana – pro mě záměrná odbočka od programu, protože občasné propojení slovenského folkloru a latinských rytmů bylo záhadou, ale velice příjemnou. The Woohoo Revue – nedostal jsem se dovnitř, takže jen přes obrazovku, což nakonec kvituji a děkuji pořadatelům za možnost skoro až školního posezení. Prostě Drive Stage byla boží. Kasabian paráda. No a pak až neděle. A fenomenální Mika. Tohle je pro mě muzikant typu Fredieho Mercuryho. Nejdříve jsem se zdráhal, navíc omdlévající fanynky mně fakt neberou, ale klobouk dolů. Tohle chlapec zvládl na výbornou a já mu děkuji za skvělou tečku festivalu. Mimochodem, při psaní tohoto hodnocení, které mělo mít pár vět, mi hraje právě Mika.

Patrik Kee, zpěvák a hlasový experimentátor: Na festivalu Colours jsem měl možnost být u několika událostí. Šlo o koncert Björk, která mě i naživo mile překvapila… ona je totiž mimozemšťan. V pátek o půlnoci jsme vystoupili na poetické scéně s Léčivým divadlem Gabriely Filippi, kam i přes pozdní hodinu přišlo víc diváků, než by sál pojmul, a byli opravdu úžasní. Dále jsme navštívili Gong, kde vystupoval Imed Alibi s kapelou, a i když jsem měl pocit, že to je jedna velká improvizace se špetkou nervozity, tak to byl zážitek. Trošku jsem byl zklamaný z Radegast Stage, kde se zvuk tříštil o okolní konstrukce a nabýval na rušivosti. O to víc jsem si potom užil závěr festivalu a skvělého Miku, který předváděl kvalitní pop show se vším všudy.

Alexandr Starý, klavírista a pedagog: Avishai Cohen, Too Many Zooz, Ebeni plus dost věcí na hlavní stage: Kasabian, Augustines i ta Björk – hezky jednotná deprese bez dramaturgie, což bylo v jejím případě spíše plus. Neslyšel jsem pochopitelně vše.

Martin Hradečný, šéf Kofola Music Clubu Krnov: Letos mi přišel výběr kapel průměrný. Nic mne vyloženě neohromilo, ani vyloženě nezklamalo. Sobotu jsem vynechal, musel jsem zvučit. Vizuálně jsem musel vyzdvihnout Tata Bojs včetně zvuku. A určitě bych uvítal Stromboli na větším podiu. Co mne trápí, to je úroveň WC, ale to za mě vyřešila má rodinka, která mi věnovala VIP vstupenku k narozeninám, takže jsem byl v poho. Mika byl sice asi strategické, ale i tak příjemné zakončení. Určitě musím vyzdvihnout stále stoupající úroveň areálu. Před Zlatkou Holušovou smekám.

Boris Renner, fotograf: Byl jsem v pátek a v sobotu. Jednoznačně nejlepší byli Bratři Ebenové a Kasabian! První jmenovaní – vtipní, pohotoví, zábavní, Kasabian me doslova dostal do varu a málem jsem zapomínal, že musím něco natočit. V Dolní oblasti jsem byl již potřetí a festival se mi jeví menší a menší. Je to tím, že okolí znám, a tak mě již moc nepřekvapuje. První ročník v Dolní oblasti byl pro mě velkou neznámou a festival jsem vnímal jako něco velkolepého. Letošní ročník byl takový slušný standard. Určitě je pozitivní slušnost diváků, tedy nezaznamenal jsem žádný konflikt. Co se týká změn, které by se mi líbily – důchodci nad 65 let by mohli mít klidně celý festival zdarma, nikoliv jen v poslední den.

Vašek Müller, ředitel festivalu Hradecký Slunovrat: Hodnotit Colours je v pár větách vlastně nemožné, neboť zákonitě až příliš zjednodušující. Paní Holušovou považuji díky této akci za největší a nejpozitivnější osobnost kraje. Co se mi líbilo? Skvělí Longital hned na úvod a na větší scénu by měli i další Slováci Fallgrapp, to je světová muzika. Nejlepší show na Colours pro mě předvedla Camille O´Sullivan. Doba, kdy jsem byl u vytržení z hvězd na hlavních scénách (Jan Garbarek a Trilok Gurtu, Afro Celt Sound System, Kronos Quartet a Kimmo Pohjonen), se letos neopakovala, ale musím říct, že Kasabian odehráli skvělý strhující koncert, jak se na jejich pověst sluší a moc jsem si to užil. Co změnit? Skláním hlubokou poklonu před pořadateli za to, jak vše úžasně funguje, je to až neuvěřitelné v téhle velikosti a vše se neustále zlepšuje, od kvality stánků přes naprosto skvělé jídlo, až po nově vytvořené scény – velká pochvala za Voices of Freedom. A co zlepšit? Přimlouval bych se za mírné uvolnění bezpečnostních kontrol u vstup, a za znovuobnovení něčeho ve stylu bývalé New York City stage. Klubové scény, kde je možné si sednout a poslouchat dobrou muziku, to mi v nabídce hudebních scén chybí.

Marcela Kučová, saxofonistka: Colours jsou pro mne každým rokem jednou z hlavních hudebních událostí roku v ČR. Letos jsem toho hodně nestihla, třeba i pro mne zásadní BJörk. Potěšil mne Owen Pallet, St. Vincent, Dillon, z Čechů David Stypka a Bandjeez a Baromantika. Ta spolu s Avishai Cohenem patří k mým osobním vrcholům festivalu. Co mne nepotěšilo. to byla většina programu na hlavní stage.

Michal Čapka, herec Komorní scény Aréna: Já jsem si letos Colours velmi užil. Jednak proto, že jsem se mohl zúčastnit jako účinkující s Cirkusem trochu jinak. Jednak kvůli Björk, která byla úžasná, ale i díky dalším, zejména tvrdším kapelám, jako třeba Swans nebo Danger. Je pravda, že toho popu bylo na můj vkus dost. Ale nevadí. Celkově parádní a dobře zorganizovaná akce. Palec nahoru!!!