Colours 2015 počtvrté: Tropický festival uzavřel sympaťák Mika

Colours mají své spodní proudy, skryté tunely a podkopané cestičky, které vedly i na Cineport Stage. Při hledání cesty na tuto poetickou scénu, která byla alternativou oficiálně daleko lépe prezentované MF Dnes Poetry Stage, mi nikdo nedokázal poradit, kde se toto básnické intermezzo nachází. Nakonec jsem naštěstí zahlédl jednoho z aktérů programu, básníka Ivana Motýla, který už dal mému tápání správný směr.

Motýl zahájil nedělní program Cineport Stage, v němž představil svou autorskou antologii Briketu – poměrně unikátní soubor básní spjatých s Ostravou. Zdůvodnění koncepce antologie, která je rozdělena do 14 kapitol uvozených citacemi z dobového tisku, zabralo Motýlovi poměrně drahný čas. Antologie začíná rokem 1894 a končí vydáním Brikety v roce 2014. Daleko více však přesvědčilo osobité vyprávění Motýla, v němž se nezapřela erudovaná praxe historika a básníka s letitou praxí.

Ta mu dovolila vytvořit medailony o autorech žijících i mrtvých opravdu svérázným způsobem. Ukázala tak Briketu jako svého druhu jedinečný poetický dokument, v němž se pojí historické reálie, ostravské přízraky i skrovná dávka naděje (nechtěně nutná usilováním právě takových lidí, jako je Motýl). To, že „Colours nás nespasí“, víme všichni dobře, protože se festival vydal v hlavních programových bodech cestou komerce, stylově preferující přeceňované taneční kapely. Možná právě v té možnosti si najít tuto „temnou“ ostravskou básnickou cestu pramení i smysl konání takového obrovského festivalu. Škoda, že Motýl koncepčně nestihl představit Briketu v celé její šíři, časová indispozice byla znatelná.

William Fitzsimmons v Gongu potvrdil, že tato scéna nabídla povětšinou zajímavé, hudebně vycizelované projekty. Jeho kultivovaný hlas, projev i zvuk byly nádherným spočinutím v tom nekonečném parnu. Hudebně nedrásavý, ale současně neučesaný dynamický styl bavil a nenudil.

Hlavní scéna zahájila svůj program energicky – Sto zvířat patří ke kapelám, které jsou koncertně naprosto spolehlivé, komunikativní a přesvědčivé. Jejich set byl plný laskavého i vtipného humoru, hudby anticipující prvky ska, ovšem v textové výpovědi, jež nenudí, naopak vykazuje kvalitu poezie. V tom tetelivém vedru bez bouřek zahrálo Sto zvířat báječný koncert včetně písní z připravovaného nového alba, jež se objeví v září.

Balkán se rozezněl v hudbě Džambo Aguševi Orchestra naplno. Sudé rytmy a pravidelné metrum inklinující ke ska těžko můžou ilustrovat paletu balkánských rytmů a bylo jen jistým výřezem toho, co vše tento hudebně pozoruhodný prostor skýtá. Nicméně Džambo zahráli dobrý set, jejich sólové instrumentální i vokální výkony byly perfektní a hlavně si dokázali najít cestu k publiku nenucenou konverzací.

Současně hrající Zuby Nehty šlo brát vážně pouze v retrospektivě zajímavé kapely z počátku devadesátých let. Jejich vystoupení nepřineslo žádnou zásadní inovaci ani změnu, což může být současně i pozitivum.

Z koncertu kytarového dua Rodrigo y Gabriela. (Foto: Aleš Honus)

Na hlavní scéně mezitím zahrála dvojice Rodrigo y Gabriela. Těžko říci, co na jejich vystoupení stálo za zmínku. Jako kytaristu mne však vystoupení této mexické dvojice zklamalo. Covery jako Bombtrack působily bezkrevně, noty sice seděly, nic osobitého co se však – co se týče aranžmá, harmonie, či rytmu Rage Against The Machine – neposunulo osobitým ztvárněním. A je důležité si uvědomit, že každá druhá kapela by mohla zahrát takový cover přesvědčivěji a hudebně nápaditěji. Vystoupení Rodriga y Gabriely na hlavní stage mne vůbec neuspokojilo. Imed Alibi v Gongu byl naopak skvělý. Vibrující, éterické plochy, které dokázal bubeník patřičně podpořit, byly skvělé.

Stejně tak zajímavě se na české scéně ukázaly Květy, které i přes textové i hudební intimity skutečně patří na velký festival. Instrumentálně naprosto vynikající projev všech členů kapely, která začínala jako alternativní směsice dada a surrealismu, nebyl nijak nahodilý.

Z vystoupení kapely Other Lives (Foto: Aleš Honus)

Poslední velká kapela na letošní hlavní scéně – Other Lives. Komu je blízký opalizující, explozivní hudební styl, který je sublimací Radiohead, musel si výskat. Ovšemže to je velká kapela a jako taková se i představila v Ostravě: zahrála báječně. Mrzelo mne jediné: opětovné přeexponování basových linek, které místy duněly, naštěstí opravdu jen chvíli. Pravda je, že zvuk se během setu Other Lives rychle změnil k lepšímu a dal vyniknout jejich introspektivní, náladové hudbě. Přes veškeré kapelou nezaviněné výhrady patřili Other Lives k tomu nejlepšímu z letošních Colours.

Po Other Sides již směřovaly cesty jen jedním možným směrem – na Tata Bojs. A ti zahráli svůj set skutečně výborně. Energicky, zvukově vytříbeně, celistvě. Zahráli také dvě písně z chystaného alba, jež má vyjít v září. Kapela má v Ostravě mnoho fanoušků a ti si jejich set skutečně naplno užívali.

Finále na druhé hlavní stage patřilo Tata Bojs. (Foto: Aleš Honus)

Čtrnáctý ročník Colours pak vyvrcholil dlouho očekávaným koncertem fenomenálního zpěváka Miky, který přinesl ukázku sice rovněž komerčního, ale vkusného a naprosto profesionálně odvedeného popu. Od prvních okamžiků se sympaťák Mika ukázal jako obrovský showman a stal se opravdovým miláčkem ostravského publika – a to nejenom naučenými proslovy v češtině, které pronášel s docela slušnou výslovností, ale především svou pozitivní energií, kterou doslova rozséval mezi své fanoušky i ty, kteří se s tímto zpěvákem setkali poprvé.

Zpěvák Mika během koncertu i zatančil na klavíru. (Foto: Aleš Honus)

Co na tom, že první řady publika zaplnila především náctiletá mládež, která zcela evidentně na festival přišla právě kvůli němu! Mika během svého vystoupení, během kterého se festivalovým areálem přehnal krátký déšť, dokázal, že slovo pop nemusí být sprosté slovo. Jaký to byl rozdíl od sobotních headlinerů, kapely Rudimental, která sice také předvedla velmi pohyblivou show, ovšem plnou hudební vaty! Koncert Miky byl velmi pozitivním a důstojným zakončením čtrnáctého ročníku festivalu.

Colours of Ostrava jsou u konce. Nabídly přes tři sta programových bodů. Jak avizovala ředitelka Zlata Holušová v úvodu – je třeba hledat. Kdo hledal, ten našel. Kdo nehledal, mohl  být z někdy průměrných výkonů kapel a umělců na velkých scénách zklamán.

Čtěte také:
Colours 2015 poprvé: Výtečná Björk a filharmonie utopená v Zrní
Colours 2015 podruhé: Strhující Kasabian a magická St. Vincent
Colours 2015 potřetí: Hudba odehnala bouřku, Rudimental oslovil jen tancechtivé