Colours 2015 podruhé: Strhující Kasabian a magická St. Vincent

Zařazení Xindla X na druhou největší scénu se nedá vnímat jinak než jako úlitbu komerčnímu mainstreamu. Nic proti stylově textově odlehčené, hravé a vulgární tvorbě, ale dokázal bych si na hlavní scéně představit zajímavější hudbu, než jeho „Casio“ a dysgrafická přiznání. Nehledě na to, že pěvecký projev Xindla dost drhnul.

Jiné to bylo na hlavní scéně, kde v sobotu vystoupili jako první polští Warsaw Village Band s opravdu ryzím polským folklórem a znamenitými instrumentálními výkony obou houslistek, cimbalistky a spolehlivého rytmického základu perkusionistů a basy. Proč na tohle davy nepřijdou, to mi zůstává záhadou. Warsaw Village Band představil zajímavé lidové intonace včetně znamenitých ženských vokálů a ti, co je slyšeli, si to velice užívali.

Světově proslulá polská kapela Warsaw Village Band. (Foto: Aleš Honus)

Neméně dobrá byla hudba slovenských La3no Cubana, kteří sice stylově čerpají z přehršle etnických vlivů (latina, arabská hudba, ska…), ale svým živelným projevem dokázali strhnout. Jejich sedmiosminová „pivo pivo kofola“ by hravě mohla být moderní didaktickou pomůckou na konzervatořích při výuce nepravidelného metra. Rovněž sólové dovednosti houslisty, saxofonisty a klávesistů byly na vysoké úrovni.

Jihoafričtí Abavuki si nešlo nechat ujít a jejich set byl skutečně plný energie, příjemných rytmů a krásné barvy dřevěných marimb, které si zejména hlavní marimbista skutečně užíval v dokonalých strhujících improvizacích. Abavuki zahráli jak etnicky zřetelně příznačné skladby, tak i popověji laděný program s doprovodnou zpěvačkou, která hlasově s jejich hudbou poněkud kolidovala. Nejsilnější byli v hudebně tradičnějších skladbách, plných spontánního hudebního projevu včetně skvělých improvizací.

Fool Moon Stage nabídla ve stejný čas Sky To Speak, dva mladé zvukové inženýry s bubeníkem. Jejich zajímavé pozitivní zvukové plochy byly invenční, práce se samply, barvami a stopáží skladeb decentní, co mne však nepřesvědčilo, byl bezkrevný dynamický projev bubeníka, který místy působil dojmem, jako by se jen rozehrával. Sky To Speak by zasloužili větší rytmickou šťávu, uhlazenost syntezátorů by potřebovala rytmicky nakopnout mnohem víc.

Člen kapely Kassai Allstars během koncertu. (Foto: Aleš Honus)

Kasai Allstars bylo asi největší zklamání dosavadního programu. Jednoakordické hudební překvapení bylo pěvecky velmi nepřesvědčivé, stejně tak obsazení kapely, skýtající dvě elektrické kytary, nabídlo jen jakýsi nepovedený výkřik afropopu, jenž nenašel ani v publiku větší odezvu. Kladu si otázku, zda je řazení podobných kapel na hlavní stage šťastnou volbou. Jejich koncert nebyl instrumentálně ani pěvecky povedený, pohyby a tučňáci tanečníků Kasai Allstars, kteří se zmohli jen na okřídlené úsměvy, zklamání jen zvýšilo.

Na vedlejší stage řádili Black Strobe. Jejich rytmicky nakopávající hudba dokázala být patřičně impulzivní, dovádivá a ve správných momentech gradující. Jen snad, že z jejich energického setu byly slyšet jen basa a zpěv, což byla trochu škoda.

Písničkář José Gonzáles během vystoupení na Colours. (Foto: Aleš Honus)

Logický přesun na švédského fousáče Josého Gonzálese znamenal jeden z nejkrásnějších dosavadních festivalových okamžiků. Prvotřídní nazvučení, introvertní projev hudebního lyrika Gonzálese v důležitých momentech nakopla doprovodná kapela, vedlejší vokály jeho spoluhráčů byly prozatím nejlepším z celých Colours. Zkrátka, nejednalo se o žádného „uspávače hadů“, jak prohlásila jedna návštěvnice festivalu, naopak, jeho set gradoval až do konce, aniž by Gonzáles pocítil potřebu jakkoli se publiku slovem či gestem podbízet. Upřímně řečeno jsem se bál té monotónnosti, ale výsledný vjem byl maximálně uspokojivý a hudebně přesvědčivý.

Pokračování na hlavní scéně patřilo jedné z největších hvězd – britským Kasabian. A tady se skutečně zastavme. Vše předešlé vyjma Björk (i té by možná slušelo komornější pódium) by se mohlo ocitnout na nějaké menší stage, ne však Kasabian. Od počátku si tato kapela získala celý dav, který se na ni srotil. A to nejen v první půli, ale konečně také až do nejzazších řad publika.

Kasabian do toho vletěli řádně zostra: volume se otočilo o značný kus doprava a show mohla začít. Ale jaká show? Bez digitálních efektů a projekcí – na obrazovkách byli jen Kasabian v maximálním hudebním nasazení. Jejich set neměl jedinou chybu, ač představili řadu svých hudebních tváří: od rockových a bluesrockových pecek po elektronicky vibrující technorockové skladby, ve všech však byli přesvědčiví.

Zpěvák skupiny Kasabian na Colours. (Foto: Aleš Honus)

Nenucený, přirozený projev frontmana krásně korespondoval se zbytkem kapely, tady nebylo třeba přehrávat, dělat ze sebe šašky, stačila jen jejich hudba a to bylo celé. Pro mne osobně první velká kapela letošních Colours Ostrava, které skutečně nebylo hlavní pódium velké.

Oceňuji zručnost všech muzikantů, skvělý zpěv Toma Meighana, konečně rockový úder do šroťáku, želím jen brumu v prvních třech písních a také toho, že trubka Garyho Alesbrooka se ozvala skutečně jen zřídka a stejně tak doprovodné vokály. Otázka zvuku je na letošních Colors poměrně vyzývavá a žádá si odpověď.

Cinematic Orchestra? Ano. Vynikající hudebníci, rovněž skvělý bubeník, kapela skutečně sekunduje svému názvu, s jedním imperativem – ono by to chtělo přece jen trochu něco víc. Zaplavit posluchače čtyřtónovým motivem v osmiminutové skladbě, která obsahuje sólo na bicí, je dnes poměrně odvážné. Cinematic by si mohli vzít příklad z Bjork, která vizuální prezentaci nepotřebuje a přesto ji má. Oni by ji potřebovali jako sůl.

Něco víc? To něco víc mi přinesla kapela zašitá na jiné stage. Stromboli s Bárou Basikovou a Michalem Pavlíčkem mi hudebně dali přesně to, co mi u zahraničních hvězd chybělo. Domnívám se, že kdyby se tato sestava narodila v jiném čase a na jiném místě, byla by dnes světovější než všechny kapely, které se dnes představily. Hlas Báry Basikové zřejmě nestárne, protože si dávala (kromě lehkých nepřesností v Houpací židli na opuštěné terase) s naprosto šokujícím přehledem všechny pěvecké linky, přičemž se jedná o vysloveně operní zpěv, či naopak expresivní vokál, který ovšem nesmí postrádat přesnost a barvu. Basiková uzpívala všechny hity úžasně.

Bára Basiková zazpívala všechny party s bravurou. (Foto: Aleš Honus)

O Michalu Pavlíčkovi se rozepisovat je zbytečné. Nejen, že se jedná nepochybně o nejlepšího českého kytaristu letošních Colours, ale současně naprosto bezpečně i letošní světové scény. Pavlíček může být citován jedním dechem s Joe Satrianim, Steve Vaiem či Joe Petruccim. Stromboli navíc fungovali skvěle jako celek. Jeden z největších zážitků letošních Colours, škoda, že se kapela takového formátu ocitla na „úzké“ scéně, které by třeba takový Xindl slušel daleko více.

St. Vincent na hlavní stage se bohužel kryla se Stromboli a byla to nejsmutnější konjunkce, jakou jsem zatím zažil. Odejít ze skvělých Stromboli šlo jen s pocitem, že St. Vincent bude prostě neskutečná. A ona opravdu byla.

Zpěvačka St. Vincent na Colours of Ostrava. (Foto: Aleš Honus)

St. Vincent je přírodní úkaz, zjevení andělské… Jinak si těžko lze vysvětlit její dokonalou hru na kytaru, současně velmi náročné pěvecké linky a pohybově perfektní kreace. St. Vincent zahrála všechny pecky z posledního loňského alba, zpívala naprosto mimořádně, a hrála lépe než kdejaký chlap. Nevím, kde na ty zvuky své kytary chodí, ale zní to jako konglomerát Tommyho Morella a všech dalších podobných inovátorů. Po Kasabian je třeba říci znovu: druhá umělkyně, která skutečně patřila na hlavní stage. A to, že se chytali jen někteří zasvěcení, na tom nic nemění. Není přece Colours také o tom?

Po náročném programu už jsem zvládl jen kousek Swans, kteří ukázali svou typickou industriální disharmonickou náladu. Vše bylo v pořádku, tak jsem šel spát. Druhý den Colours byl opravdu velmi vydatný.

Čtěte také:
Colours 2015 poprvé: Výtečná Björk a filharmonie utopená v Zrní
Colours 2015 potřetí: Hudba odehnala bouřku, Rudimental oslovil jen tancechtivé
Colours 2015 počtvrté: Tropický festival uzavřel sympaťák Mika