Vlasta Redl s Jurou Pavlicou završili Festival v ulicích. Výsledek předčil očekávání

Na samotném počátku koncertu, který byl zlatým hřebem Festivalu v ulicích, se na pódiu objevily obě sestavy (Redlova kapela i Hradišťan), ale hned bylo jasné, že první půli programu začne každá kapela po svém. Pavlica stručně oznámil, že si „střihli“ a že se jako první představí Vlasta Redl s kapelou.

Redl se na úvod vytasil s osvědčeným majstrštykem. Píseň Opět na výletě z eponymního prvního Redlova sólového alba je jednou z nejosobnějších a nejskvělejších bluesrockových songů české hudby. Sestava kromě skvělých muzikantů (Matěj Morávek – kytara, Borek Nedorost – klávesy, Martin Gašpar – baskytara, Michal Žáček – saxofon a Marcel Buntaj – bicí) obsahovala překvapení v podobě legendárního saxofonisty Rudy Březiny. Slyšet Březinovy vynalézavé improvizace (mimochodem na albu Na výletě zní rovněž Březinův saxofon) opředené Redlovým neskutečným bendingem, to byl velmi dobrý start!

Také druhá píseň Město měst (album Dohrála hudba) patří k Redlovým standardům, které má zkrátka rád, na něž nedá dopustit, ať už hraje s kapelou či sólově. Geniální kaskádovitý sestupný motiv písně muzikanti představili v stejném aranžmá jako s předchozí Redlovou kapelou Každý den jinak. A to je zřejmě dobře, protože se jedná o verzi, kterou lze jen stěží překročit, asi jako svůj vlastní stín. Následující beatbox Marcela Buntaje byl sice zajímavý a perfektně odvedený, ale domnívám se, že programově nešťastně načasovaný. Ačkoli dobře vím, že Buntajovo „One man show“ patří k tradičním bodům playlistu, domnívám se, že úklid kapely z pódia po dvou písních je vůči publiku trochu netaktní.

Následující song Rafajův zákon to však divákům vynahradil. Je to hravá i dravá písnička z posledního studiového alba Dopisy z květin. Píseň vyzdvihla především instrumentální dovednosti sólistů, kteří zde takřka polyfonně „sólovali“ jako o život. Redlova kapela se opírá skutečně o vynikající instrumentální výkony, zde se zaskvěli především Žáček, Březina a Nedorost. Závěrečný hymnus o tlaku kapaliny byl málem transcendentní, přitom jde textově v Rafajově zákonu o moravskou srandičku.

První set skončil a na scénu nastoupil Hradišťan s primášem Jurou Pavlicou. První píseň Voda má snad nemá smysl komentovat. Ani po letech nijak neomrzí, naopak, jakoby zamrzla v čase, zavinula se do sebe a vždy když zazní, přichází na člověka křehkost a něha. Sluší se podotknout, že nejen Jura Pavlica, ale také další členové jeho kapely (David Burda – klarinet, Milan Malina – cimbál, Roman Gill – viola, Milan Glabas – kontrabas a Josef Fojta – klávesy) jsou výborní zpěváci a jejich souzvuk byl hlasově precizní. Písní, která prostě nemohla chybět, byl následující Krátký popis léta na geniální báseň Jana Skácela. Tato skladba vyzněla svou přímočarou poetickou virtuozitou a dokonalou hudební adaptací znamenitě. Stejně tak následující Účtování na vesmírných kontech, ač tematicky z naprosto jiného, temnějšího soudku, patřilo k vrcholům koncertu. Z fusion alba Mys dobré naděje Hradišťan zvolil veselou Ženitbu, v níž Pavlica dokonce pěvecky zaskočil za tehdejšího spoluhráče – jihoafrického marimbistu Dizu Plaatjies a šel mu ten africký dialekt naprosto parádně včetně doprovodných zvuků vycházejících z dutiny ústní…

Třetí třetina přinesla toužebně očekávané spojení obou kapel a hlavních protagonistů. A myslím, že se ho všichni dočkali v míře nejvyšší. Prvním bodem společného setu byla píseň Vandrovali hudci s úžasnou Alicí Holubovou. Sopranistce sice s přibývajícím věkem její prosvětlený medový soprán trochu zmatněl a očividně klesl, hebkost a pružnost už není, co bývala, ale přesto se stále jedná o jeden z nejkrásnějších hlasů v české nonartificiální hudbě a to, že hlas zraje, zkrátka patří k životu a k folklóru vůbec. Vandrovali hudci byli znamenitě zazpíváni také oběma kapelami. Trochu mne zklamala melodická linka kytaristy Morávka v outru písně. Jeho „sekání“ melodie jsem příliš nepochopil, tam přece musí být legáta jak vyšitá!

Další píseň Žlutava byla dokonalá, včetně malé performance na bicí v podání Redla, Buntaje i Fojty. Sen noci svatebčanské je nádhernou textovou aluzí na Shakespeara, ale to jen tak mimoděk svědčí o velkém literárním talentu Redla, který během pěti let napsal dvě úžasné knihy, jež přivádějí čtenáře do fascinujícího světa hudebního tvůrce. Jinak byla píseň pěknou roznětkou, její veselí, které sám autor vydatně na klávesách podpořil, zafungovalo na publikum perfektně. Té srandy, které se do této písně vešlo, to by mohli jiní kumštýři závidět!

Vlaštověnka, to je skvost. Tady Redl zpokorněl, zjihnul jako to „agneče božij“ Janáčkovy Glagolské mše. Krásná komunikace mezi Burdou, Redlem a zpěvačkou Holubovou. Nádhera a jeden z vrcholů playlistu. Včetně Matěje Morávka na kytaru. Holúbek a holubička hraný Redlem na mandolínu měl neopakovatelné kouzlo italské manýry, ta úprava byla bezvadná, opět zásek až na kost dřeva! Pak se přidal Buntaj s jednoduchým kopákem a činelem, následující duet zpívaný na jeden mikrofon vyzněl skvěle: „já sa budu pýtat na Vlastíčka“… Tu otázku si asi položí lecjaký muzikolog i běžný posluchač, když tento fenomén završí své dílo.

Potom Přišel čas. Kdo neví, jedná se o první skladbu z Redlova alba Na výletě. Je to geniální záležitost, ostatně ostravští muzikanti (Pastrňák, Vavřík…) o tom ví své. Slyšel jsem ji poprvé asi v roce 1999, živě nesčetněkrát a i tentokrát to znamenalo naprostý průlom do zdánlivě jednoduché skladatelské alchymie – vezměte motiv o pěti tónech, jeho hlavu na počátku čtyřikrát zopakujte, v polovině učiňte totéž a hudební ježek je na dlani. Ale kolik harmonií, barev kolem té klece rotuje, to by nespočítal ani Kepler!

Následovaly společné (ovšem bez Redla) Vteřiny křehké a pak došlo na skvostné Redloviny V hornom dolnom konci (album Vlasta Redl a KDJ) a Bože můj (taktéž album Vlasta Redl a KDJ). Přídavky se vrátily o kolo zpět k společnému albu: Husličky a Smrti všechny posluchače zhypnotizovaly a daly to, co se od muziky prostě čeká: sílu přečkat ty všední dny s pocitem, že tady je něco navíc. To přesně totiž Redlovy písně dokáží. Rozměr zdánlivě jednoduchých výpovědí Redl dokáže povýšit: přesvědčivá hudební barva, smysluplné melodické linky všech nástrojů i harmonický půdorys, který směřuje vždy neodvratně k samotnému základu písně, ač je mnohdy využito vzdálených tónin a modulací. Nikdy nepůsobí neústrojně, nahodile, nebo naopak rozmařile.

Vlasta Redl na Festivalu v ulicích. (Foto: Milan Bátor)

Redl je svérázný autor. Domnívám se, že kdyby se narodil v Americe, hrál by dnes s Bobem Dylanem, Neilem Youngem a podobnými muzikanty. Ale narodil se u nás. Buďme na něj tey pyšní.

V čem tkví jeho jedinečnost? V bytostně křehké osobní výpovědi, která nezapře romantického kluka (byť je to věkem dospělý chlapík), v touze sdělit své prožitky tak, aby zůstaly neporušené, celistvé. Jeho písně připomínají sněhovou vločku, která spočine na dlani, zazáří a roztaje. Kouzlo je pryč, ale navždy v nás zůstane, stejně jako jeho „leží a spí tam a já nepospíchám říct jí, vypršel čas.“

Trochu mne zklamalo, že z Redlovy dílny nezaznělo nic nového, taktéž společný projekt se neukázal ničím novým, ač to avizoval dopředu… Ale síla starých písní byla i tak veliká.

Komentář pod čarou: Dočetl jsem se kdesi, a bylo to samozřejmě na nějaké velké internetové adrese, které slyne právě tak dokonalými komentáři jako články nad nimi, že pokud bude Vlasta střízlivý, bude to možná dobrý koncert. Tímto vzkazuji autoru této hříčky: hudební střízlivost od Redla nečekejte. Jeho přesahy a furiantství jsou tím, co definuje jeho hudební inteligenci – a pokud to někdo považuje za opilství, měl by sám uvažovat o své střízlivosti. Ovšemže hudební.