Zítra se sejdeme u spáleného autobusu aneb Chvilka poezie s Olehem Kocarevem

Loni v dubnu nikdo netušil, zda to v Charkově nedopadne stejně jako v Doněcku a Luhansku. I Charkov zčásti ovládli separatisté a pronikli do budovy oblastní administrativy, jenže zatímco v Doněcku a Luhansku se jim nikdo nepostavil, tady zasáhl speciální oddíl Jaguar ministerstva vnitra, bez něhož by se asi Charkov nepodařilo udržet jako součást Ukrajiny. A město ležící jen 30 kilometrů od ruských hranic by se záhy ocitlo i ve válečné zóně.

Ukrajinský poeta Oleh Kocarev už pohnutou současnost své vlasti několikrát zapracoval i do svých veršů, přičemž dvě takové básně nyní se svolením pořadatelů Měsíce autorského čtení zveřejňuje i internetový deník Ostravan.cz. A básně jsou to plné nejisté budoucnosti, Molotovových koktejlů i touze po svobodě.

Kocarev se v Charkově narodil roku 1981 a dnes žije v Kyjevě. Píše poezii, povídky a je literárním kritikem i vášnivým organizátorem kyjevského literárního života. Veřejně čte často a rád, své i cizí básně. „Jako by řval lev, vášnivě a nahlas,“ uvádí o jeho čteních ukrajinská kritika, o čemž se milovníci literatury mohou přesvědčit na vlastní oči a uši v úterý 14. července v 19 hodin v ostravském klubu Atlantik. A v diskusi s autorem jsou vítány i zapeklité otázky na soužití ukrajinštiny, ruštiny a suržyku, což je specifický rusko-ukrajinský dialekt na východě Ukrajiny, tedy i v Charkově.

OLEH KOCAREV: BLEDÁ KRÁSKA REVOLUCIONÁŘKA

SVOBODA

Svoboda – jako lehký hlad,
Svoboda – jako dobrá chuť!

Jako když vycházíš z domu
A v kapse máš uvařenou bramboru,
Jdeš s ní do parku,
Vyhazuješ do velké výšky,
A zatímco letí,
Neslyšíš nic na světě.

Jako když jdeš chlupatým ohonem
Po cestách v horách nad mořem
Ve dvou
A zpíváš.

Jako když prostě nemůžeš
Zatnout svaly
Zvednout se
A něco udělat,
Když se hryžeš do ocasu
Na zarudlé hlíně.

Jako když těžce
Zaposloucháváš se do ticha,
Když je k nevydržení
Hrom shůry.

Ale stejně se ti nějak nechce
Se jí vzdávat,
Ani za hromadu listí
Sesbíraného říjnovými zametači ulic,
Ani za kaštany a žaludy,
Ani za přátelství,
Ani když skleněná zastávka,
na které se schováváš před deštěm,
Byla zrušená.

Jenom za jednu věc
Chtěl bys ji občas vyměnit –
Za vůni opravny obuvi,
Asi nejlepší vůni na světě,
Která se pružně a měkce táhne tak,
Jako nejchutnější jazyk na světě. 

*

Bledá kráska revolucionářka,
jak sníh,
jak měsíc,
rozpálené,
rozžhavené na stovky stupňů Fahrenheita.
Má ve své tašce stovky
spisů a petic
a nebojí se zapálit si
na bedně s koktejly Molotova.

Ten popel na sněhu je jako
první tmavá slova
jara na pobledlé řece,
sedíme,
snažíme se něco zpívat…

– Poslyš, kde se zítra potkáme?
V polním špitále nebo u spáleného autobusu,
na jeho teplé sluneční straně?

Ale ona mi v odpověď usnula –
poprvé za dva dny –
a tak blízko
vlasy voní kouřem
a na měkkých rtech
leskne se kapka šťávy…