Jiří Vodička i Novosvětská: Hudbě v hukvaldské oboře naslouchali i daňci

Koncerty v oboře mají svá pozitiva. Obklopuje ji nádherné okolí s výhledem na zalesněné vrcholky, všude zní ptačí zpěv, který toho večera přirozeně intonoval s Dvořákovou Devátou symfonií Z nového světa a nehmatatelný genius loci prosakuje ze stromů, kořenů, luk a také z balvanu, kde se liška Bystrouška fotografovala s procesími dětí, rodičů i turistů. Liška je pryč, zbyl jen kámen a pod ním hromádka kreseb, jak ji zachytily děti z jedné blízké školy. Vymstít se může ozvučení obrovské louky, které vyžaduje velmi pečlivou dynamickou i akustickou úvahu.

Jako první zazněla symfonická rapsódie Leoše Janáčka Taras Bulba. Příběh o kozáckém atamanovi Tarasu Bulbovi a jeho dvou synech Andrijovi a Ostapovi přirozeně zaujal pozornost skladatele – je v něm přítomna vášeň a svár, smrt i určitá forma vykoupení – tedy kvintesence Janáčkovy povahy. Janáček navíc byl vášnivý rusofil, miloval ruskou kulturu, četl Gogola a právě v jeho novele našel inspiraci k tomuto neobyčejně originálnímu dílu: ve třech symfonických obrazech zachytil smrt obou synů a samotného Tarase. Janáčkovo dílo dýchá vlastním životem, který je temperamentně moravský: chvíli divoký, najednou rozněžnělý a vzápětí hned slepě spílající kletby.

Janáčkova filharmonie s šéfdirigentem H. M. Försterem nehrála Tarase Bulbu poprvé. Försterovo pojetí bylo při jeho ostravské premiéře zvláštní (čtěte zde), napodruhé mne Försterovo pojetí však vysloveně zklamalo. Nezaregistroval jsem žádný posun. Nemohu hodnotit orchestr, který by v tetelivém parnu spíše potřeboval plácačku na hmyz než smyčec. Zahrál unaveně, rutinně, ale celkově nezklamal (chyba v anglickém rohu Andante se dá oželet). Ovšem tektoniku, dynamickou výstavbu a intimnější proniknutí do předlohy a svébytnosti hudebního vystižení s naprosto jasnou nadčasovou koherencí, jsem bohužel nezaslechl.

Heiko Mathias Förster během koncertu na Hukvaldech. (Foto: Tomáš Sládeček)

Vadilo mi také nevkusné ozvučení nástrojů, které ostře předimenzovalo violoncella, naopak smyčce se zdály při střední dynamické hladině utopené. Neakceptovatelný byl rovněž zvuk harfy, které někdo přičinlivý navolil jakýsi „hall“, což znělo v prostředí obory velmi podivně a nešťastně. Z Janáčkovy trilogie vyzněla nejlépe poslední část Smrt Tarase Bulby, snad pro její patetický hudební výraz v četných modulacích a oslavných fanfárách žesťů. S interpretací děl Janáčka se bude muset pan šéfdirigent ještě hodně poprat.

Druhá skladba koncertu byla pro mne, a předpokládám, že i pro mnohé přítomné posluchače, doslova zjevením. Houslový koncert D – dur, op. 87 dánského romantického skladatele Eduarda Lassena jsem neznal a přiznám se, že mi nebylo před koncertem známo ani jméno tohoto skladatele. Naopak jméno vynikajícího českého houslisty Karla Halíře, který tento koncert premiéroval a stal se jeho hudebním „apoštolem“ po evropských zemích, mi bylo známo. Skladatel J. B. Foerster píše ve svém Poutníkovi, že Petr Iljič Čajkovskij se dostavil v průvodu znamenitého houslisty K. Halíře, Čecha a ruského pianisty Silotiho, aby řídil koncert s pořadem ze svých děl. Dokážete si představit, jaké muselo být renomé tohoto zapomenutého skvělého houslisty?

Ne vždy se podobně kladně staví hudební historie k zasutým skladatelům, jichž v Maelstromu hudebních dějin zmizela pěkná záplava. Někteří nešťastnou náhodou (napsali toho příliš mnoho, převážná většina skladeb byla mizerných) nebo šťastnou náhodou (napsali toho málo, protože zemřeli předčasně, ale i ten zlomek díla je pozoruhodný) a podobných kuriozit bychom mohli nalézt i více. Eduard Lassen nepatří ani k jedné z uvedených skupin. Nebyl to skladatel opulentní, ale jeho dílo je přesto veskrze neznámé. Proč to? Ve své době byl ctěn především jako znamenitý dirigent, který premiéroval např. Saint Saensovu operu Samson a Dalila. Ve svém celoživotním působišti ve Výmaru však uvedl celou řadu děl R. Wagnera a také R. Strausse, který v tomto působišti zahájil svou dirigentskou a potažmo i skladatelskou kariéru. Lassen za svého života slavil úspěchy také jako skladatel, a to především písněmi, které obdivoval samotný Ferenc Liszt a také díky houslovému koncertu, zásluhou skvělého Karla Halíře. Malou perličkou je provedení houslového koncertu 4. března 1893 v Carnegie Hall francouzskou houslistkou Camillou Urso pod taktovkou Antona Saidla. Přesně týž dirigent a orchestr (New York Philharmony) uvedli 15. prosince téhož roku premiéru Dvořákovy Deváté symfonie!

Jiří Vodička během koncertu na Hukvaldech. (Foto: Tomáš Sládeček)

Interpretem Lassenova houslového koncertu se stal sólista, který je nad Ostravou posledních deset let rozkročen podobně, jako židovský houslista nad Vitebskem Marca Chagalla. Jiří Vodička se náročného partu zhostil skvěle. Allegro moderato první věty zahájila krásná introdukční melodie o deseti tónech, jež se příliš nevymaní ze své tóniny, přesto jejich instrumentace (téma prochází různými nástroji) je sugestivní. Skutečné hudební téma se však objevuje teprve s nástupem sólových houslí po první minutě. A jedná se o melodii vskutku dvořákovsky zabarvenou! Rovněž její transpozice do F – dur, připomíná silně Dvořákovu melodiku. Jenže! Dvořákův houslový koncert byl premiérován 14. 10. 1883 Františkem Ondříčkem. Poté až po 11 letech se koncertu ujal slavný Joseph Joachim. Co tím chci říci? Snad jen, že melodika o 11 let (opět!) staršího Dána, byla pozoruhodná. Rovněž instrumentace orchestru a faktura sólového partu svědčí o naprosté vytříbenosti. Zajímavá konotace směřuje také k houslovému koncertu Samuela Barbera! Podobných analogií bychom mohli vést více i ve druhé větě Andante cantabile či geniální třetí větě Allegro risoluto e capriccioso.

Jednoduše řečeno: Lassenův koncert, ačkoli se nehrál 111 let, dokáže vzbudit pozornost. Vodičkova interpretace byla od začátku do konce znamenitá. V obtížných podmínkách zahrál part skvostně. „Byla to pro mne výzva. Bylo to technicky opravdu dost náročné. Zvláště, když si to člověk nemůže poslechnout a nezná harmonie. I když bylo šílené vedro, tak mam radost, že přišlo tolik lidí. Hrál jsem na tomto pódiu poprvé a bylo to úžasné“. Slova jednoho z nejlepších českých houslistů si může každý vyložit po svém. Já však vnímám v jeho komentáři obrovskou pokoru a úctu k dílu, které mohlo být na stejné úrovni jako koncerty mistrů Čajkovského, Brahmse a Dvořáka, stejně jako pokoru v osobní rovině, která dělá z Jiřího Vodičky skutečně důstojného nástupce Karla Halíře.

Poslední skladbou byla Dvořákova 9. symfonie e – moll. Jedna z vrcholných symfonií A. Dvořáka, je dílo šťastné. Ač osobně cením více sedmou a osmou, je tato nejpopulárnější. A zřejmě se líbí i daňkům, těch si ji přišla poslechnout snad celá obora.

Skutečně – do tónů první i druhé věty začali ševelit ptáci a v poslední se přidali svým chřoupáním daňci. Dvořák by měl radost. Navíc, nad oborou se v tu chvíli vznášel balon. Chvíle pro Mistra, jako zrozená…

Autor recenze děkuje za podnětné informace Eduardu Garcíovi, který Lassenův houslový koncert přivedl díky osobní iniciativě na světlo.