Franta a Vladimír Škoda v Domě umění. Dva Francouzi ukazují, jak se dobývá svět

Ještěže se na vernisáž nedostavil hejtman Miroslav Novák, který francouzsko-ostravský projekt zaštítil svým jménem. Pak by se skoro hodinu trvající projevy prodloužily o dalších deset minut, což už by návštěvníci nemuseli přežít. Co však bylo na úvodních proslovech hodně sympatické, byla pokora samotných umělců. Ač by o vystavených dílech dokázali mluvit nejzasvěceněji ze všech přítomných, stačilo jim jen pár minut.

Malíř Franta s chotí na vernisáži v Domě umění v Ostravě. (Foto: Ivan Mottýl)

„Udělejte si obrázek sami,“ kývnul k davu vernisážových návštěvníků malíř Franta, což je pseudonym, pod kterým ho zná umělecký svět. Víc v podstatě neřekl. Nechť si prostě každý udělá vlastní úsudek a komu se dílo nelíbí, nevadí, ať si dá v kumbálu za pokladnou dvě deci vína a může odkráčet domů.

Franta se narodil pod jménem František Mertl v Třebíči na jižní výspě Vysočiny, život mu ale radikálně změnila jeho studijní cesta na Akademii do italské Perugie, kde v roce 1956 potkal krásnou alžírskou Francouzku Jacqueline Sussan. A stejná Jacqueline v úterý večer stála po boku Franty i na ostravské vernisáži. Láska na celý život. A život úspěšně promalovaný až na dřeň plátna.

Malíř Franta mezi svými obrazy v Domě umění. (Foto: Aleš Honus)

Láska k Jacqueline byl dar. „Za ní jsem v roce 1958 utekl do Francie přes Západní Berlín,“ vypráví Franta. Do svobodného světa se dostal spolu s dělníky, kteří šli ráno do práce z východní do západní strany tehdy ještě zdí nerozděleného města. Usadili se spolu ve Vence nedaleko Azurového pobřeží, kde se Franta záhy začal přátelit se slovutnými prázdninovými hosty z Paříže, třeba s Picassem nebo Chagallem.

Svobodný svět ho lépe uvítat nemohl a talentovaný malíř záhy dostal i význačnou cenu pro mladé malíře, která ho uvedla mezi malířskou elitu, takže dnes vlastní jeho obrazy třeba i Guggenheimovo muzeum v New Yorku. A když v Československu v listopadu 1989 padl socialismus, byl už Franta slavným francouzským umělcem, kterého však v rodné vlasti skoro nikdo neznal. A protože Češi moc nemají rádi našince, kteří v cizině dosáhnou mimořádný úspěch, nebylo snadné doma dokázat, že je malířem, který má právo na uznání i v domácích luzích a hájích. A vlastně tenhle boj s tuzemským zápecnictvím ještě úplně nevyhrál.

Franta je klasik takzvané nové figurace, přičemž na některých plátnech prostě jen dokazuje, jak si umí zručně poradit s lidskou postavou (například na vystavených dílech Úvaha nebo Sedící muž). Malíř je ale tradičně představován také jako umělec angažovaný, který maluje „neštěstí světa“, tedy obrazy reagující například na bídu a konflikty v Africe, na havárii elektrárny Fukušima, na etnické války v bývalé Jugoslávii. Působivá díla, nikoliv ale ohromující, klasik nové figurace totiž nemá potřebu vykračovat z kóje, do níž ho usadila umělecká kritika a zřejmě i spokojení sběratelé umění. Jednou z mála výjimek, kdy malíř postmoderně přitlačí na pilu, je tak obraz Pocta Srebrenici, na kterém kostru orámoval počítačovou obrazovkou, přičemž na kosti ukazuje kurzor.

Z vernisáže – zleva šéf Domu umění Jiří Jůza, Vladimír Škoda a Marek Sibinský. (Foto: I. Mottýl)

Podobný osud jako Franta má i Vladimír Škoda. Také on o přízeň domácího publika po roce 1989 dost dlouho bojoval, ačkoliv ve Francii uspěl záhy po emigraci v roce 1968. Ve své tvorbě časem dospěl k takzvaným „vesmírným instalacím“, přičemž při jejich tvorbě nejčastěji využívá „zahnutý prostor“, kyvadla a koule. Miluje astronomii i astrofyziku, fascinuje ho Foucaultovo kyvadlo a zrcadlo jako takové. Tvoří svůj vesmír, čímž je podobný vizionáři Stano Filkovi, který právě vystavuje v Galerii města Ostravy PLATO. Zatímco ale Filko je umanutý pábitel, Škoda je pří zpracovávání svých vizí spíše estét, jenž fyzikální efekty demonstruje v lesklých materiálech a vše doplňuje poněkud kýčovitými velkoformátovými fotografiemi slunce, které nasnímal skrze větve stromů.

Vernisáž se těšila velkému zájmu veřejnosti. (Foto: Ivan Mottýl)

Autora tohoto textu nové výstavy dvou zavedených a v uměleckém světě uznávaných mistrů vlastně nikterak neoslnily. Přesně takové umění je totiž žádané moderní uměnímilovnou měšťáckou společností, což třeba znamená, že díla musejí být mírně filozofující nebo nějakým způsobem angažovaná. Ale ne přes míru. A stejně tak forma díla má provokovat jen do té míry, aby takový obraz či objekt snesl doma v obývacím pokoji i průměrný snobský návštěvník galerie, tedy třeba rektor univerzity, hejtman nebo krajský radní či starosta, primář z fakultní nemocnice nebo úspěšný podnikatel, který takzvaně investuje do umění.

Rozhodně tak nelze říci, že jde o výstavy nevhodné pro krajskou Galerii výtvarného umění čili Dům umění, neboť z jistého pohledu zde patří právě takovéto k návštěvníkovi „vstřícné“ expozice. Někdo jen od výstav „světově proslulých českých Francouzů“ čeká více, než nakonec v Domě umění dostane. Samotné životní příběhy obou umělců, kteří utekli za železnou oponu a dosáhli fenomenálních úspěchů ve svobodném světě, jsou ale obdivuhodné. A už jen kvůli těmto osudům stojí obě výstavy určitě za návštěvu.