Měsíc autorského čtení: Ukrajince asi překvapí, že i Ostrava má svůj Donbas

Co může spisovatele z Kyjeva, což je tepající třímilionová metropole, zaujmout v desetinásobně menší a docela skomírající postindustriální Ostravě?

Ostrava je magická, o tom se tu my dva hádat nebudeme. Neumím odpovědět, jak si s ní naloží představivost ukrajinského spisovatele. Překvapí ho, že tu máte Donbas, jak se přece říká Nové huti, tedy ocelárnám ArcelorMittal.

Vidíte, to mně nedošlo. Přitom můj táta tam dělal patnáct let na plynojemu. A když šel do práce, vždycky říkal: Jdu na Donbas. Co ukrajinského literáta ještě může zaujmout?

Asi se bude divit, že v centru města není živáčka a že naopak všichni chodí do podivně restaurovaného železárenského objektu místního zbohatlíka, který se tváří jako lidumil. A když večer zajde do „ulice, která nikdy nespí“, a uvidí tu nudu, pochopí, že Ukrajina má svá alter ega v západní Evropě.

Vaše žena na Ukrajině pracuje a Kyjev je pro vás nyní skoro druhým domovem. Jak se v běžném životě v Kyjevě odráží válka na Donbase, kde se navzdory příměří každý den umírá?

Nerad bych v českém, byť v Ostravě vydávaném médiu, byl za znalce současné ukrajinské situace. Jím rozhodně nejsem. Dokonce jsou mi zástupy expertů na Ukrajinu, kteří nyní u nás i ve světě rostou jako po dešti, nepříjemné až odporné.

Jenže o vás vím, že stejně jako v Brně a Ostravě i v Kyjevě chodíte jakožto správný literární pábitel do nejrůznějších špeluněk. A i v těch nejlidovějších kyjevských bistrech nasloucháte hostům, takže: Co se nyní nese Kyjevem?

Kyjevem se nese válka, mluví se o ní tiše i hlasitě, poeticky i vulgárně. Lidé nemůžou přepnout a myslet na něco jiného, když je v jejich zemi nezvaný host a umírají konkrétní lidé. Tak jako nenajdete na Ukrajině dlouhodobě usazenou rodinu, která by neměla minimálně jednoho svého člena, který by zahynul během Stalinova hladomoru, Stalinových čistek či Stalinovy války s Hitlerem, skoro každý dnes zná někoho, kdo je válkou přímo dotčen. Víte, že ob ulici bydlí soused vašeho známého, kterému umřel na východní frontě syn, takže žádný klid.

Válka je asi v Kyjevě vidět i jinak, co třeba uprchlíci z Donbasu?

Samozřejmě to není jen o pocitech a vyprávění historek o válce, ale o reálných problémech desítek tisíc uprchlíků, na které pochopitelně nečekají žádné kvóty ani jednání v Bruselu, musejí si pomoct sami, a to v naprosto kolabující ekonomické situaci. Jestli lze dnešní beznaděj o něco opřít, tedy o neskutečnou ukrajinskou skromnost, trpělivost a pokoru. Samozřejmě ani ta nebude stačit, pokud neproběhnou reformy. Bohužel, přirozený partner, který by se za Ukrajinu měl postavit, tedy Evropská unie a zejména země východního bloku, se omezují výhradně na jednání a deklarace, což je z hlediska naši kulturní tradice, založené mimo jiné na dialogu, sympatické, ovšem ne za předpokladu, že se u vás doma střílí.

Jak mluví kyjevská ulice a jak tamní literární salony? Když jsem byl loni v Kyjevě, vyprávěli mi místní, že ruština je řečí kyjevských intelektuálů, zatímco ukrajinština je v uměleckém prostředí považována spíše za jazyk venkovanů. Mění se v průběhu války s Ruskem tato tradice?

Ruština za nic nemůže, pochopitelně. Je okřídlený citát jednoho rusky píšícího ukrajinského spisovatele, že ukrajinská ruština je jiná než ta Putinova. Což jistě není obhajitelné lingvisticky, ale to by ani spisovatel – myslím a doufám – neočekával. Je pravdou, že ukrajinština je silným symbolem a mluví jí nově lidé, kteří donedávna běžně používali jen ruštinu, dokonce mluví ukrajinsky i s chybami, ale mluví.

Ukrajinský národ však nepochybně nedefinuje jazyk, konečně jako žádný moderní národ 21. století, takže Ukrajinci mluví a píšou nejrůznějšími jazyky, převážně pak ukrajinsky a rusky.

Čtení v rámci festivalu budou letos probíhat i v západoukrajinském Lvově. V tomto bývalém rakousko-uherském a později polském městě je asi úplně jiná atmosféra než v Kyjevě nebo třeba v Dněpropetrovsku. Autoři ze Lvova píšou hlavně ukrajinsky?

Ano, ale spisovatelé Měsíce autorského čtení nebudou pouze ze západní Ukrajiny, ale z celé země. Číst se bude ukrajinsky, rusky, polsky a myslím, že i jinak. Ke Lvovu a ruštině ještě poznámka, která by vás mohla zajímat. Nezažil jsem během desítek cest do toho města, které bývá vydáváno za centrum ukrajinského nacionalismu, že by někomu vadilo, když se mluví rusky. Všichni Ukrajinci pochopitelně rozumějí, zatímco mnozí Rusové ne. Jelikož známe říkačku „kolik řečí znáš, tolikrát jsi člověkem,“ pak jsou Rusové oproti Ukrajincům minimálně o polovinu svého člověčenství ochuzeni.

Jak na válku reagují ukrajinští spisovatelé ve svých dílech, vznikly už nějaké zásadní beletristické práce, která krizi reflektují?

Jak už jsem říkal, nejsem znalec. Nicméně si troufnu tvrdit, že zatím jde o apely, ostrou kritiku, snad výkřiky. Reflexe války, ta bude, tuším, potřebovat ještě čas. Ale uvidíme na Měsíci autorského čtení, reflexe současné Ukrajiny bude nepochybně na denním pořádku.

Když jsem v Ostravě prováděl ukrajinské galeristy, byli zděšeni z proruských a proputinovských nálad v hospodách i mezi politiky a Zeman je svým blahosklonným postojem k Putinovi přímo děsil. Jak se vám daří Ukrajincům vysvětlovat tuhle „českou úchylku“?

Poměrně snadno, podobně jako přátelům jinde ve světě, i když pravda, že na západ od nás je o našeho pana prezidenta zájem dramaticky nižší. Vysoká politika je jako olympijské hry, a když si za závodiště odskočíte na deset let na Vysočinu, tak se to na formě pozná. Ale protože prezident nechce, aby ho diváci na tribunách jen litovali, tak stojí uprostřed závodiště a jednotlivé platící diváky uráží, demokraticky ty na tribuně hostů, stejně jako domácí. Nemá to literární cenu jako Handkeho Spílání publiku, ale zase je to skoro neškodné. Pochopitelně opět platí, že všechny excesy doma jsou na mávnutí rukou, když ale u toho jde o lidské životy, jako v ukrajinském případě, je lepší se zvednout z tribuny a jít domů.

Pojďme raději do hospody, po ostravských čteních chodí literáti na pivo převážně do klubu Les. A pokud jsem mohl posoudit, pivo je na Ukrajině oblíbené a dobré, však mnohé pivovary založili Češi, kteří tam žili od 19. století. Jací jsou Ukrajinci pivaři? Jak pijí pivo? A víno a svoji pověstnou vodku?

Ukrajinští spisovatelé pijí pivo jako kávu. A diskutují u něj, velmi kultivovaně a moudře. Ale samozřejmě chápete, že nelze generalizovat, nicméně do závodu s ukrajinskou literaturou bych zástupce české Asociace spisovatelů v pití čehokoliv ještě několik let, raději, nepouštěl. Stále máme co dohánět. Samozřejmě je na každém, aby si v klubu Atlantik a posléze třeba v Lese vše prověřil a ozkoušel.

Festival představí i české a slovenské autory. Zeptám se ale jinak, mrzí vás, že některý z Čechů a Slováků, koho byste na přehlídce chtěli, vás prostě odmítl? Zkoušeli jste pozvat třeba Milana Kunderu? Ačkoliv vzhledem k jeho škraloupům z padesátých let, jste ho možná ani nikdy pozvat nechtěli.

Podařilo se vám dostat mne do úzkých. Už roky si píšeme v lednu do poznámek, že nesmíme zapomenout pozvat Kunderu, a pokaždé se na to nějak zapomene. Přísahám, že příští rok, nejpozději napřesrok, už ho pozveme.

Ještě k ukrajinským hostům. Z několika málo setkání s ukrajinskými autory mám dojem, že jsou zadumanější než naši spisovatelé. Vážnější, ale také sebevědomější, možná i více do sebe zahleděnější. Je to jen můj vjem?

Ano, je to váš dojem. Ale taky můj. Ovšem celá ukrajinská společnost, literaturu nevyjímaje, vypadá zadumaněji, přemýšlivěji. U nás to naopak vypadá, že už je vše vymyšleno a jen se konzumuje, takový pocit na sebevědomí pochopitelně nepřidá. Těžko říct, jestli přát ukrajinským autorům, aby byli veselejší. Pro tento rozhovor postačí, budeme-li jim přát šťastnou cestu do červencové Ostravy.

*

Už šestnáctý Měsíc autorského čtení se koná v Brně, Ostravě (zde od roku 2010), Košicích, Lvově (letos poprvé) a ve Vratislavi od 1. července do 4. srpna (v ostravském klubu Atlantik to bude od 2. července do 1. srpna). První ukrajinským hostem v Ostravě bude 2. července jedna z nejvýznačnějších současných ukrajinských autorek Oksana Zabužko.

Podrobný program na www.autorskecteni.cz