Fotograf Malík zatavil v bývalém řeznictví zlatý prach do květů ze špinavé Ostravy

Jak ses dostal k fotografování?

To, co jsem měl dělat už v mládí, ke mně přišlo až po třicítce. Otec mi umřel mladý a nic mi nestihl předat. Byl kaktusář, fotograf a sbíral známky. Ty pak byly tetě zcizeny, tak jsem nějaké známky aspoň nafotil, snímky byly tehdy vystaveny u Ivana Motýla v Hlučíně.

To už je ale pár let. Co bys řekl o své nové výstavě, která se vyjímá vedle řeznických háků?

Teď jsem se vrátil k rostlinkám, které jsou také vystaveny v Hlučíně. V šesté třídě jsem si dělal herbář, ale když jsem jej potřeboval, nebyl k nalezení. Proto jsem si dal dva roky práci s tím, abych nějaký našel. Přes zimu jsem lisoval a pak fotil. Ještě předtím jsem obešel bratry Hrušky (básník a literární kritik, pozn. red.), kteří byli ornitologové, botanici a všechno možné. Jenže jim herbář vzala velká voda v roce 1997. Nezbylo tedy nic jiného, než zajít za básníkem Milanem Krupou. Protože kdo jiný může mít doma herbáře, než Milan Krupa, a skutečně je měl. Něco jsem si z nich vypůjčil, proto se soubor jmenuje Herbáře podle Milana K.

Použil jsi u nich také konceptuální vidění?

Prožil jsem při tom časový koloběh, nejprve byly fotografovány čerstvé, pak usušené.

A mělo to nějaké opodstatnění?

Ztrácejí barvu, jen jedna si dokáže uchovat modrou.  Nevím, jak se jmenuje, ale chrpa to určitě není. Přišel jsem na to tak, že jsem nasbíral chrpy s tím, že si je na druhý den vyfotím, ale k ránu byly černobílé.

Vzpomeneš si na svou první fotografii?

První fotografie? Východ slunce u Černého jezera ve Zlatých horách. Negativ je ztracen. Tehdy jsem fotil zběsile, co bylo po ruce. Nejenom palmy do rodinného alba, ale struktury, vousy, vlasy, stromy. Teď už vím proč, dělám fotomontáže a kdykoliv si mohu vytáhnout různý motiv, který potřebuju.

Pocházíš ze Sudet, ze Zlatých Hor, co bys k tomu místu řekl? 

Ve Zlatých Horách zůstalo asi 300 Němců, dokonce na vysokých postech. Zlí Němci utekli před Rudou armádou, asi 600 jich tam zůstalo, 300 bylo odsunuto, ale ne nějak hrrr. Postupně, pozvolna. Nevím také všechno, ale zrovna v tomto kraji nedošlo k nějakému násilí. Znám spoustu Němců, kteří říkají, že to bylo v pohodě, že mohli v klidu odejít.

Třpytivý prach ve Zlatých Horách ale kazí spálenina čarodějnic. Dokonce odtud pochází a tady se zaučoval obávaný soudce Jindřich Boblig z Edelstadtu. Ví se ještě něco bližšího o tomto hamižném zlatokopovi na lidských duších?

Ano, v parku ve Zlatých Horách se upalovaly čarodějnice houfně. Stavěli tam pro ně několikapatrové pece.  Ne, že by byla u kůlu jedna, upalovali je ve velkém a bylo slyšet, jak ty jejich duše šustí kolem. Měli na ně třípatrové pece.

Zmínka o pecích se traduje v polské Nise. Stavěle ji při procesech na Jesenicku. Ty byly mimochodem mnohem rozsáhlejší než ty známější velkolosinské, ale filmaři i literáti je zatím ignorovali.

Nisa je od Zlatých Hor 25 kilometrů, pece byly opravdu i tam.

Výstava Herbáře Milana K. už visí, co bude dál?

Teď pracuji na novém souboru. Můj děd zahynul v koncentráku a měl složitý osud, stejně jako jeho sourozenci a tři dcery, které stále žijí. Chci jim věnovat Křížovou cestu, mám na ni skutečné rámy z obrazů z kostela.