Koncert Roxette v Ostravě byl labutí písní za nostalgií osmdesátek

Ostravský koncert se stal událostí, na které se může stát ledacos, třeba téměř na poslední chvíli odložený start o celou jednu hodinu. ČEZ Aréna s mnohatisícovým publikem musela zamáčknout Slzu (stejnojmennou předkapelu) a trpělivě čekat. Zalidněná plocha haly i sedačky až po strop si to vyložily po svém a zvědavě přihlížely.

Atmosféra nadšeného očekávání panovala i bez hlavní hvězdy. Po tolika letech ikona evropského popu opět v Ostravě a nedočkat se jí? Nemyslitelné. Někde ve střevu hlodá jízlivá ironie – ať Roxette vystoupí, nebo ne, hlavně, že jejich oddaní příznivci byli při tom. Věru Ostrava zažila už kurióznější akce, třeba bizarní snahu oživit zesnulého Michala Jacksona na rodinné španělské show. Ke cti severské kapely ale patří, že jde do akce sice po svém, ale poctivě nasazuje krk.

Sedm minut po desáté večer světla najednou zhasínají a v mnohatisícovém davu rázem vzplanou displeje mobilů. Na modře nasvícené pódium konečně nastupují vytoužené hvězdy Marie a Per. On ji podpírá a doprovází až ke křeslu, ze kterého se po celý koncert ona už nevzdálí.

Marie Fredriksson během koncertu v Ostravě. (Foto: Radek Lukša)

Marie Fredriksson prodělala rakovinu mozku, údajně nevidí na jedno oko a evidentně má problémy s rovnováhou, přesto si koncert hned od počátku užívá po svém a v okamžiku vrcholných hitů ji zmíněné křeslo málem nestačí, jak pohupuje nohama. Jasně, má poněkud zastřený hlas, a po zdravotních útrapách, které prožila, se není čemu divit.

Roxette nejsou jen duo, především ne na pódiu, kde se těší vydatné podpoře spoluhráčů. Výborné klávesy, bicí, doprovodná zpěvačka a basák v poměrně dobře ozvučené hale válí.

Na první pohled koncert táhne Per, ale co by byl bez kytaristy Chrise, který exhibuje po celé ploše a ještě si s publikem zalaškuje, když na něj vychrlí riffy á la Holka modrooká. To ale dělá v každém městě, podle národa zrovna střihnutá lidovka.

Z koncertu Roxette v Ostravě. (Foto: Radek Lukša)

Per je také kontaktní, vykecává se, a pokud je příležitost, publikum diriguje se zdviženými pažemi. „Hej Ostravo, pamatujete na osmdesátky? Dlouho jsme tady nehráli, naposledy v roce 2011, kdo z Vás byl s námi?“ V moři hlav se sem tam napřáhne ruka.

Vizuál pozdního koncertního večera má decentně strohé vyznění, bez zbytečných efektů, a celkově prospívá sevřenosti koncertu. Show po dvaadvacáté hodině odpálí klasická Sleeping In My Car, teprve pak se „zatáhnou rolety“ a vytvoří jednolitou plochu na pozadí pódia, na které podle potřeby klouzají modré nebo červené reflektory a obratem ruky se mohou stát promítací plochou pro klipy ke slavným hitům.

Zpěvačka sice celou dobu sedí, ale její severská elegance se nezapře. Bílá košile, úzké kalhoty a černé třpytivé sako. Parťák celý v černém.

Zazní kolem dvou desítek písní, hala evidentně čeká na největší hity a tančí na Dangerous, How Do You Do, It Must Have Been Love, Fading Like A Flower. Megahit Listen To Your Heart zazní až v přídavku, kdy je jasné, že se mnozí dostanou domů teprve po půlnoci.

Zpěvačka Roxette po celou dobu seděla na židli. (Foto: Radek Lukša)

Stejně jako při nedávném koncertu v Praze k vrcholným okamžikům vystoupení patří statické komorní duo klavír a zpěv. Na romanticky kýčovitém černém pozadí s hvězdnou oblohou zní Marie s Deou. Klávesové intro ohlašuje následnou proměnu na dynamickou jízdu Joyride, která natěšené spolupracující publikum nejvíce roztleská.

Pro fanoušky nezapomenutelný večer plný tance a tleskotu, pro nezúčastněného pozorovatele decentní kuriozitka.

Je to věčná otázka, jak důstojně prodloužit nehynoucí slávu a pokusit se ustát pozici na popravišti showbyznysu. Dokážete si třeba představit Jarka, jak s heligonkou prosedí dvouhodinovou show na křesílku? Také Salvator Dali se běžně ukazoval po mrtvici na pojízdném vozíku.

Je jasné, že ani Roxette se s publikem nebudou chtít rozloučit ani na smrtelné posteli. Labutí písně jsou kruté, ale patří zkrátka k životu, a pokud to jen trochu jde, nemusí to dopadnout úplně nejhůř.