Kdo škodí ostravské kultuře? Občasník Posed hledá škodnou v anketě s osobnostmi

Časopis vznikající v klubu Les měl zpočátku výhradně literární ambice a chtěl publikovat převáženě původní práce z pera stolní společnosti, která se v klubu schází. A odtud také název Posed, jak se občasník jmenuje, přičemž dosud vycházel jen jednou za měsíc u příležitosti pravidelného literárního setkání Paseka, které organizuje básník Petr Hruška.

V každém redakčním kruhu ale dochází k určitým pnutím. A čím více je takový projekt jen čirým nadšením, tím jsou hádky tvůrců ostřejší. Také v Posedu se proto utvořily různé názorové proudy, které se v náhledech na list dosti lišily. A zatímco někteří redaktoři žádali obsah čistě literární, jiní chtěli časopis spíše odlehčený až dadaistický, celá redakční rada se však nakonec shodla v názoru, že ostravskému kulturnímu prostředí schází kritická sebereflexe, namísto které se umělci jen plácají po zádech.

To vše se proto stalo impulsem ke dvěma tématickým číslům Posedu s mottem „Škodná v lese“ (první číslo vyšlo v poslední květnový den a druhé deset dnů poté), která mají podnítit ostravskou veřejnost k širší diskusi na stavem místní kultury i kulturní politiky. Jenže najít respondenty, kteří ve veřejné anketě řeknou totéž, co u hospodského stolu, nebylo vůbec jednoduché.

„Každej má milion řečí, idioti nalevo, napravo, nahoře i dole. Ale bez piva a hospodského stolu proud výřečnosti kdekomu prudce vysychá,“ svěřuje se v Posedu redaktor Pavel Hruška. Když oslovil třicet ostravských osobností, dočkal se jen tří odpovědí.

Ostrava je malým kulturním pískovištěm a veřejně se tu odváží ke kritice jen velmi omezená skupina umělců či dalších lidí spojených s kulturním životem. Když se třeba Posed zeptal, kdo je největší škodnou v ostravských divadlech, sešla se též jen hrstka odpovědí, z nichž alespoň dvě zveřejňujeme jakožto ukázku z celého „lesního projektu“.

Jiří Nekvasil (ředitel Národního divadla moravskoslezského v Ostravě): Odbory!

Petr Hruška (básník, literární vědec Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR): Muzikál NDM zaplaťbůh přestává dolejzat za ostravskými diváckými vašnosty omamnými kusy typu Mrazík nebo Noc na Karlštejně. Taková Edith a Marlene, to je paráda! Činoherní soubor NDM zůstává značně rozkolísaný, vedle silných hereckých výkonů bohužel pořád onen příslovečný herecký hlomoz, na který slýchávám oprávněné stížnosti od studentů i od starých morousů, jako jsem já. Ten protivný okázalý tělocvik, ta halasná gesta, kterým se prostě nedá věřit! Jako by text hry byl jenom pouhá lafeta, sloužící k odpálení osobního artistického výstupu, v němž se myšlenky i emoce ilustrují a vystavují, nikoliv prožívají. S tím vším je bohužel často spojená neochota ke kritické reflexi, což samolibost oněch velkých gest ve velkých divadlech ještě umocňuje. Naštěstí proti tomu často stojí dostředivost, úsporný a po vnitřním smyslu jdoucí projev na „malých“ scénách, jako je Divadlo Petra Bezruče nebo Aréna.

Neméně zajímavá je i anketa o tristním stavu regionálních univerzit, jimž podle účastníků ankety z velké části vládnou lidé „bez odvahy a schopnosti vést kritické debaty“. Mimořádně zajímavá je v tomto smyslu odpověď Jana Malury, vedoucího katedry literatury na Ostravské univerzitě, která odhaluje malost nejvyšších akademických funkcionářů.

„Škodnou je neochota a neschopnost vést na Ostravské univerzitě otevřenou kritickou debatu, která by měla být základním principem univerzitní půdy. Pedagog vyučující literaturu Martin Tomášek napsal k 17. listopadu 2014 na stránky univerzitního magazínu OU@live úvahu, kde mj. kriticky, ale přiměřeně hodnotil některé kroky odstupujícího rektora Jiřího Močkoře. Místo toho, aby s ním Jiří Močkoř debatoval či polemizoval, podal mlčky na Martina Tomáška žalobu,“ postěžoval si Malura na tíživou atmosféru na univerzitě.

Bez svobodného myšlení však přirozenou cestou nevzniká ani svobodná kultura. Posed sice přináší svobodné názory, ovšem tenhle občasník je platformou nového undergroundu, zatímco v demokratické společnosti by takové názory měly znít i z institucí, o jejichž financování rozhoduje státní rozpočet, tedy právě z univerzit nebo z divadel.